ECLI:CZ:US:2010:1.US.1191.10.2
sp. zn. I. ÚS 1191/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Dagmar Lastovecké a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. J. S., zastoupeného JUDr. Čestmírem Kubátem CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2010, č. j. 13 Co 435/2009-609, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2009, č. j. 17 C 24/2003-594, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 1, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 2 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti, neboť v nich "shledává politickou diskriminaci", jakož i založení procesního stavu "nerovnosti zbraní".
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu sp. zn. 17 C 24/2003 Ústavní soud zjistil, že před Městským soudem v Brně je vedeno řízení o ochranu osobnosti mezi stěžovatelem (žalobcem) a žalovanými 1) Ing. arch. J. S., 2) Ing. arch. Z. H. a 3) Ing. arch. M. L., za účasti Vysokého učení technického v Brně jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných.
Ústavní stížností napadeným usnesením soud prvního stupně nepřipustil vstup Ing. arch. J. S. ml. - syna stěžovatele - jako vedlejšího účastníka na straně žalobce s odůvodněním, že je vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, jímž jeho dřívější rozhodnutí, kterým přistoupení stěžovatele jako vedlejšího účastníka připustil, stejně jako potvrzující usnesení odvolacího soudu, bylo zrušeno, a to na základě dovozeného porušení základního práva žalovaných na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. K odvolání stěžovatele odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily výlučně odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2036/08, jenž je však založen na právních závěrech, kterými Ústavní soud zjevně popřel východiska, vyjádřená k otázce vedlejšího účastenství v dřívějším nálezu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, tehdy účastenství VUT v Brně na straně žalovaných. Veden tímto "novým přístupem" podal proto i stěžovatel návrh na jeho přistoupení do řízení na své procesní straně, kterému sice obecné soudy vyhověly, jejich rozhodnutí však byla poté zmiňovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2036/08 zrušena. Dovozuje proto, že Ústavní soud "tehdy (nálezem sp. zn. I. ÚS 553/03) pouze politicky účelově vybočil z obecně uznávaného pojetí vedlejšího účastenství ve prospěch žalovaných a zase se k němu v náš neprospěch vrátil". Podle stěžovatele však připuštění vedlejšího účastníka na straně žalovaných s "pouze tvrzeným virtuálním právním zájmem na jeho výsledku" implikuje "skutečný právní zájem" na vedlejším účastenství stěžovatelova syna a současně i partnera v podnikání.
Z lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že ústavní stížnost proti totožným rozhodnutím obecných soudů podal se stejnou argumentací samostatně rovněž syn stěžovatele pod sp. zn. III. ÚS 1192/10.
II.
Stěžovatel ve věci dále vznesl námitku podjatosti vůči členu I. senátu Ústavního soudu soudci Františku Duchoňovi. O námitce rozhodl II. senát Ústavního soudu dne 3. 6. 2010 tak, že soudce František Duchoň je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1191/10, a to proto, že ve věci stěžovatelů rozhodoval již dříve jako soudce Nejvyššího soudu.
Podle rozvrhu práce Ústavního soudu ze dne 1. ledna 2010 §10 odst. 3 nahradila vyloučeného soudce JUDr. Dagmar Lastovecká.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
O totožných námitkách směřujících vůči napadeným rozhodnutím, a to na základě ústavní stížnosti syna stěžovatele, rozhodl dne 10. 6. 2010 Ústavní soud usnesením pod sp. zn. III. ÚS 1192/10, jímž byla zmíněná ústavní stížnost odmítnuta. Podle názoru I. senátu Ústavního soudu důvody zjevné neopodstatněnosti dopadají na stejné námitky i ve vztahu ke stěžovateli.
Rovněž ústavní stížnost stěžovatele lze hodnotit jako polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, kterým o ústavní stížnosti jiných účastníků téhož občanskoprávního řízení (žalovaných) rozhodl Ústavní soud tak, že zrušil tehdy napadená rozhodnutí obecných soudů (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 13 Co 142/2008, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 17 C 24/2003), jimiž návrhu stěžovatele na přistoupení jeho syna jako vedlejšího účastníka na jeho straně vyhověly.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby.
Při následném rozhodování (po předchozím kasačním rozhodnutí Ústavního soudu), jak uvedl již Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 1192/10, byly obecné soudy vystaveny požadavku ještě přísnějšímu; totiž tuto vázanost promítnout a respektovat nikoli coby "všeobecnou" (precedenční), nýbrž jakožto "konkrétní", založenou přímo ve věci posuzované, resp. jako závaznost, která se již Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) týká, a která je obdobou vázanosti mezi soudními instancemi rozhodujícími v téže věci (srov. nález ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, nález pléna Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06; rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v elektronické databázi na adrese http://nalus.usoud.cz).
Obdobnému požadavku je nyní vystaven i Ústavní soud sám, neboť i on je svými rozhodnutími vázán (srov. kupříkladu nález sp. zn. III. ÚS 425/97).
Odtud plyne, že v daném řízení nemůže být před Ústavním soudem znovu otevřena (shodná) otázka vedlejšího účastenství stěžovatele, pakliže byla již posouzena jeho předchozím kasačním nálezem (sp. zn. I. ÚS 2036/08); může jít toliko o posouzení, zda následnými rozhodnutími obecné soudy důsledkům "kasační" vázanosti nálezem Ústavního soudy vyhověly. O tom však v dané věci pochyb není, a v tomto smyslu je nekritizuje ani stěžovatel. Na odůvodnění napadených rozhodnutí proto nyní postačí v podrobnostech odkázat.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu