ECLI:CZ:US:2010:1.US.1211.10.1
sp. zn. I. ÚS 1211/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného prof. JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem, DrSc., advokátem, se sídlem AK v Praze 6, Zavadilova 1888/22, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 168/2009 ze dne 13. ledna 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo změněno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. září 2008 (40 Nc 6417/2007-26) tak, že exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. října 2007 se nezastavuje.
Postup obecných soudů stěžovatel považuje za odepření spravedlnosti a za porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že exekučním titulem je platební rozkaz ze dne 11. srpna 1997 (18 C 206/97-10), který nabyl právní moci a zároveň se stal vykonatelným dne 8. října 1997. Desetiletá promlčecí doba práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu dle §110 odst. 1 obč. zák. uplynula dne 8. listopadu 2007 (stěžovatel měl zřejmě na mysli 8. října 2007). Návrh na nařízení exekuce byl u soudu podán dne 9. listopadu 2007 (správně 9. října 2007), tedy jeden den po uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby. Odvolací soud bez odpovídajícího odůvodnění změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by řádně zjistil skutkový stav a tím porušil čl. 27 Listiny. Bez tohoto odůvodnění se jedná o opomenuté důkazy, které zakládají nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně i jeho protiústavnost.
Stěžovatel namítal, že odvolací soud nepřihlédl k námitkám stěžovatele proti podanému odvolání a nedodržel stanovený postup daný čl. 95 odst. 1 Ústavy. V soudním řízení byla porušena zásada rovnosti stran podle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústava ve svém čl. 4 zakládá pro soudní moc povinnost ochrany základních práv a svobod a tomu, jak je zřejmé z celého průběhu soudních řízení, se dle názoru stěžovatele nestalo. Tím došlo k porušení principu uvedenému v čl. 3 odst. 3 Listiny, podle kterého nesmí být nikomu způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Stěžovatel vytýká obecným soudům jejich nesprávný závěr o neuplynutí promlčecí lhůty před podáním návrhu soudu o nařízení exekuce. Tvrdí, že takový závěr neodpovídá uvedeným skutkovým okolnostem a není v souladu s citovaným ustanovením občanského zákoníku, ani s ustálenou judikaturou. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 40 Nc 6417/2001 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisu zjistil, že oprávněný (Městská část Praha 6) dne 8. října 2007 na základě pravomocného platebního rozkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 11. srpna 1997, který nabyl právní moci a je vykonatelným dne 8. října 1997, podal návrh na nařízení exekuce faxovým podáním (č. l. 37). Podání doplnil doporučenou poštou a návrh byl doručen soudu písemně dne 9. října 2007 (č. l. 1). Soud usnesením ze dne 19. října 2007 (40 Nc 6417/2007-7) exekuci na majetek stěžovatele nařídil a jejím provedením pověřil JUDr. Ondřeje Mareše, soudního exekutora.
Proti usnesení o nařízení exekuce bylo stěžovatelem i jeho manželkou podáno odvolání, které soud podle obsahu posoudil jako návrh na zastavení exekuce. Obsahem jejich návrhu byly námitky promlčení práva, neboť návrh na nařízení exekuce byl soudu doručen po uplynutí desetileté promlčecí lhůty.
Obvodní soud pro Prahu 6 shledal odvolání stěžovatele důvodným z důvodu promlčení přiznaného práva a usnesením ze dne 12. září 2008 (40 Nc 6417/2007-26) exekuci zastavil a oprávněné uložil nahradit náklady exekuce.
Městský soud v Praze rozhodl o odvolání oprávněného usnesením ze dne 13. ledna 2010 (11 Co 168/2009-50) a rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. října 2007 (40 Nc 6417/2007-7) se nezastavuje.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů, které neuznaly námitku promlčení, kterou uplatnil. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §110 odst. 1 obč. zák., jestliže neuznaly, že desetiletá doba práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu uplynula. Pro posouzení, zda přiznání vymáhaného práva je promlčeno či nikoli, je rozhodné, kdy byl podán návrh na nařízení exekuce, nikoli den, kdy bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce.
Ústavní soud v tomto směru odkazuje na ústavně konformní argumentaci obecných soudů, z níž lze vyvodit následující závěry.
Institut promlčení upravuje obč. zák. v ustanovení §100 až §114. Spočívá v tom, že po uplynutí v zákoně stanovené lhůty se lze s úspěchem bránit vymáhání práva. Účelem promlčení je především vést věřitele (oprávněného) k tomu, aby v případě nesplnění závazku povinnou osobou uplatnil své právo a aby tak učinil bez zbytečného otálení. Praxí ověřená pravda totiž říká, že čím delší doba uplyne od nesplnění závazku, tím obtížněji se v případě sporu dokazuje skutečný stav věci. Promlčení představuje významný občanskoprávní institut, který uznává účinky uplynutí času jako objektivní právní skutečnosti. Jeho účelem je odstranění nejistoty v existenci dlouhotrvajících právních vztahů, v nichž oprávněný neprojevuje zájem o realizaci svých práv. Promlčením právo nezaniká (na rozdíl od prekluze), neboť nárok (tj. vynutitelnost práva státními orgány) se stává podmíněným.
Ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. stanoví, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (věta první).
Ustanovení §112 obč. zák. pak chrání věřitele, který s péčí řádného hospodáře sleduje svá práva tím, že po dobu řízení, v němž uplatňuje své právo, staví běh promlčecí lhůty a brání tak možnosti promlčení práva. "Dobrodiní" stavení promlčecí lhůty však věřiteli svědčí pouze tehdy, využívá-li sám všech prostředků, které k ochraně svého práva může využít, tj. uplatní-li řádně své právo u příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje. V opačném případě, tj. jestliže věřitel řádně své právo neuplatňuje, ustanovení §112 obč. zák. aplikovat nelze.
V předmětné věci - jak již bylo uvedeno - obecné soudy řádně posoudily promlčení práva oprávněného na zaplacení 62.083,- Kč s přísl. a důsledně zkoumaly běh promlčecí doby. Jak se podává z obsahu spisu, oprávněný (Městská část Praha 6) dne 8. října 2007 na základě pravomocného platebního rozkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 11. srpna 1997, který nabyl právní moci a je vykonatelným dne 8. října 1997 podal návrh na nařízení exekuce faxovým podáním (č. l. 37). Podání doplnil doporučenou poštou a návrh byl doručen soudu písemně dne 9. října 2007 (č. l. 1), tedy v souladu se lhůtou dle §110 odst. 1 obč. zák.
Ústavní soud nemá, co by jejich postupu vytkl. Nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že odvolací soud pochybil, jestliže zohlednil řízení, které běželo před Obvodním soudem pro Prahu 6 (E 1365/98) o výkon rozhodnutí, který byl nařízen usnesením ze dne 13. dubna 1999 prodejem věcí movitých. Poté, co nebyly nalezeny žádné movité věci v provozovně stěžovatele, byl výkon rozhodnutí zastaven usnesením ze dne 23. května 2001 v právní moci dne 4. srpna 2001 a promítl je do průběhu promlčecí lhůty ve formě stavení promlčecí lhůty.
Jak je uvedeno výše, ustanovení §112 obč. zák. chrání věřitele, který řádně a bděle pečuje o svá práva. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že oprávněný řádně a včas uplatňoval své právo.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. května 2010
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu