ECLI:CZ:US:2010:1.US.1247.10.1
sp. zn. I. ÚS 1247/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Zbořilem, advokátem se sídlem v Praze 4, Valentova 1732/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2005, čj. 34 Cm 350/99-173, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006, čj. 5 Cmo 394/2006-241, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4166/2007, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy dle stěžovatele nedostatečně zjistily skutkový stav, jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a v žádné možné interpretaci z nich nevyplývají, důkazy byly hodnoceny svévolně. Námitky stěžovatele se týkají především výše úroků, opomenutých důkazů ohledně postupu pohledávky, platnosti smlouvy o úvěru a zástavního práva.
Ze spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Městský soud v Praze (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 6. 5. 2005, čj. 34 Cm 350/99-173, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 786 241,85 se 17% úroky z prodlení z částky 3 898 757,25 Kč od 10. 3. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), zastavil řízení v částce 9550,- Kč se 17% úroky z prodlení od 10. 3. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatel s Českou spořitelnou, a. s., platně uzavřel dne 19. 1. 1994 smlouvu o úvěru ve výši 2 900 000 Kč. Tímto úvěrem stěžovatel splatil svůj předchozí úvěr u téže banky, poskytnutý na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. 1. 1993. Jelikož stěžovateli byl poskytnut úvěr, který nebyl splacen, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků, úroků z prodlení a smluvní pokuty, neboť stěžovatel byl povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, což neučinil. Soud I. stupně se dále zabýval dalšími námitkami stěžovatele, týkajícími se zejména realizace zástavního práva, platnosti smlouvy či převzetí dluhu a neshledal je důvodnými.
Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, čj. 5 Cmo 394/2006-241, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (výrok pod bodem I), a v ostatních výrocích rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2010, čj. 29 Cdo 4166/2007-320, dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní stížnost je v podstatě pouze polemikou se závěry, k nimž dospěly ve svých rozhodnutích obecné soudy; to však věc z roviny jednoduchého práva do roviny ústavní nijak neposouvá. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a Ústavní soud v jejich argumentaci neshledává prvky libovůle, svévole, či jiného porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky pouze opakuje námitky, které vznášel v civilním řízení soudním a s nimiž se soudy opětovně a řádně vypořádaly, a to navzdory tvrzením stěžovatele. Např. zjevně není pravda, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly otázkou platnosti smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 1994; k tomu stačí jenom nahlédnout do napadených rozhodnutí. Ústavní soud však nepovažuje za nutné opakovat argumentaci obecných soudů a pro úplnost na ni odkazuje.
Na právním posouzení věci nic nemůže změnit ani smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 19. 1. 1994, jejíž kopii stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. I kdyby pohledávka České spořitelny vůči stěžovateli byla zajištěna zástavním právem, neznamená to, že bylo povinností věřitele zástavní právo realizovat, případně že se tím věřitel zbavil možnosti uplatnit u soudu samotnou pohledávku z obligačního vztahu, zajištěnou zástavním právem. Je jenom věcí věřitele, jaký postup zvolí. Nabídka "řešení pohledávky prodejem zástavy" učiněná údajně stěžovatelem věřiteli nepředstavuje řádné plnění dluhu z úvěrové smlouvy a stěžovatelem tvrzené neposkytnutí součinnosti ze strany věřitele nezakládá věřitelovo prodlení. Závazkový vzah založený smlouvou o úvěru a případné zajištění zástavním právem je tedy nutno od sebe odlišovat.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu