ECLI:CZ:US:2010:1.US.1251.07.1
sp. zn. I. ÚS 1251/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky RUCHSTAV HOLDING, a. s., se sídlem Třída práce 15, 792 01 Bruntál, IČ: 65138031, zastoupené Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou se sídlem Dolní nám. 117/3, 746 01 Opava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, č. j. 28 Co 220/2005-51, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2004, č. j. 25 C 97/2004-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 10. 2004, č. j. 25 C 97/2004-32, zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované Reiffeisenbank, a.s. (dále jen "žalovaná") na zaplacení částky 80.840,60 Kč s 3% úrokem z prodlení od 8. 4. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 3. 2002 byla nařízena exekuce proti stěžovatelce jako povinné k uspokojení pohledávky oprávněného K+B Expert POPE, s. r. o., v částce 2.950.000,- Kč s příslušenstvím, nákladů řízení a nákladů exekuce. Pověřený soudní exekutor vydal usnesením ze dne 8. 4. 2003 exekuční příkaz o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky vedené u žalované banky. Žalované bylo tímto příkazem uloženo, aby od okamžiku doručení exekučního příkazu z účtu stěžovatelky neprováděla výplaty až do výše vymáhané pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce, neprováděla na částky vedené na účtu započtení a ani jinak s nimi nenakládala. Žalovaná byla povinna provést exekuci odepsáním pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce z účtu stěžovatelky okamžikem, kdy jí bude doručeno vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu ze dne 8. 4. 2003. Exekuční příkaz byl doručen žalované poštou dne 10. 4. 2003. Dne 8. 4. 2003 požadoval předseda představenstva stěžovatelky změnu podpisového vzoru a následně vypověděl smlouvu o běžném účtu a požadoval vyplacení zůstatku hotovosti na účtu. Pracovníci banky mu předložili kopii faxu ze dne 8. 4. 2003 s časem odeslání 14,12 hod. z exekutorského úřadu v Českém Těšíně, na jejímž základě žalovaná odmítla výplatu zůstatku na účtu provést.
Obvodní soud v prvé řadě poukázal na to, že obsahem žalobního tvrzení bylo, že stěžovatelka dne 8. 4. 2003 vypověděla smlouvu o zřízení účtu a tím došlo k jeho zrušení; měla tak právo na výplatu peněžních prostředků, žalovaná však porušila její právo, neboť finanční prostředky na účtu zablokovala na základě exekučního příkazu, o kterém byla informována faxovou zprávou dne 8. 4. 2003, přičemž exekuční příkaz byl žalované doručen dne 10. 4. 2003. Stěžovatelka tvrdila, že žalovaná postupovala protiprávně, neboť §56 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, vyžaduje doručení exekučního rozhodnutí poštou a nikoli faxem. Obvodní soud dovodil, že z faxového oznámení o vydání exekučního příkazu lze usuzovat na možnou obavu zmaření exekuce; na možnost zmaření exekuce lze usuzovat z toho, že na majetek stěžovatelky se již vedla exekuce na prodej podniku, následně po zrušení této exekuce vydal exekutor příkaz k přikázání pohledávky u žalované. Obvodní soud prohlásil, že pokud byla nařízena exekuce přikázáním pohledávky, byť se o ní žalovaná (původně) dozvěděla z faxové zprávy, nelze akceptovat názor stěžovatelky, že po zrušení exekuce na prodej podniku ze dne 28. 3. 2003 mohl její statutární zástupce s účtem volně nakládat v okamžiku, kdy se žalovaná banka dozvěděla o nařízení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky. Smyslem exekučního řádu je naopak účinnými prostředky rychle a efektivně uspokojit pohledávku oprávněného. Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobní nárok stěžovatelky nelze posuzovat jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť žalované bance žádný prospěch nevznikl, nýbrž jako nárok na náhradu škody. Stěžovatelka však neprokázala zákonné předpoklady vzniku tohoto nároku a ani je netvrdila. O důvodný nárok na náhradu škody by šlo tehdy, kdyby se prokázalo, že oznámení o vydání exekučního příkazu, k němuž došlo faxem dne 8. 4. 2003 je nepodložené. Obvodní soud uzavřel, že postup žalované byl s ohledem na uvedené okolnosti akceptovatelný a žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, č. j. 28 Co 220/2005-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Posoudil skutková zjištění prvostupňového soudu a právní závěry z nich vyvozené jako správné. V odůvodnění se podrobněji zabýval otázkou, zda nejsou u žalované splněny zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, avšak obdobně jako soud prvého stupně tyto předpoklady neshledal. Uvedl, že částka 80.860,60 Kč, kterou žalobkyně dlužila oprávněnému podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, jež bylo podkladem pro exekuci na majetek žalobkyně, není škodou. Povinnost žalobkyně jako dlužníka zaplatit svému věřiteli dluh s příslušenstvím (úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky) vznikla z jejího právního vztahu dlužníka a věřitele; o platební povinnosti již bylo pravomocně rozhodnuto a tím, že žalovaná za žalobkyni splnila soudem přiznaný dluh, je vyloučen vznik škody na straně žalobkyně. Výtky v odvolání týkající se nesprávného postupu žalované, pokud jde o zablokování účtu na základě faxové zprávy soudního exekutora, posoudil odvolací soud jako irelevantní neboť nemohly mít vliv na správnost závěru soudu prvého stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil zjištěný skutkový stav a rozhodoval o náhradě škody, nikoli o neoprávněnosti či oprávněnosti žalované odmítnout bezpodmínečný pokyn příkazce. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala stěžovatelka v posouzení otázky, zda není v rozporu s §56 zákona č. 120/2001 Sb. doručení exekučního příkazu faxem.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2007, č. j. 32 Odo 1575/2005-71, dovolání odmítl. Nejvyšší soud v prvé řadě - k argumentaci stěžovatelky, že se odvolací soud zabýval otázkou náhrady škody a nikoli posouzením oprávněnosti postupu žalované banky - poukázal na to, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že posouzení této otázky je jedním z kroků při řešení nároku na náhradu škody - předpokladem k náhradě škody je porušení právní povinnosti. Tohoto porušení by se žalovaná banka dopustila pouze tehdy, pokud by postupovala v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze smlouvy o běžném účtu. Uvedený smluvní typ se řídí §§708-715a obchodního zákoníku, vlastní smlouvou a Všeobecnými obchodními podmínkami žalované, které tvořily podle čl. VI smlouvy její nedílnou součást. Podle této úpravy může být smlouva o běžném účtu majitelem účtu kdykoli písemně vypovězena a závazkový vztah z této smlouvy zaniká dnem doručení výpovědi. Zanikne-li však závazek ze smlouvy o běžném účtu, je žalovaná banka povinna bez zbytečného odkladu nejprve vypořádat pohledávky a závazky týkající se účtu (§715 odst. 4 obchodního zákoníku); teprve po jejich vypořádání účet zruší a zůstatek peněžních prostředků vyplatí majiteli účtu (§715 odst. 5 obchodního zákoníku). V souzené věci byla žalovaná banka informována o tom, že peněžní prostředky na účtu budou předmětem exekuce na základě exekučního příkazu, který byl již soudním exekutorem vydán. Nejvyšší soud uvedl, že žalovaná tedy postupovala zcela správně, pokud peněžní prostředky zadržela a provedla vypořádání v souladu s exekučním příkazem, který následně poštou zcela v souladu s §56 zákona č. 120/2001 Sb. obdržela. Nejvyšší soud (stejně jako odvolací soud) zdůraznil, že předběžné faxové oznámení, že exekuční příkaz byl vydán, není pro posouzení způsobu doručení exekučního příkazu ani pro posouzení postupu žalované právně relevantní. Odvolací soud tedy správně shledal, že nebyla porušena právní povinnost a není proto dán nárok na náhradu škody. Nejvyšší soud uzavřel tak, že dovoláním napadený rozsudek nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a proto dovolání není přípustné [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
II.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, č. j. 28 Co 220/2005-51, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2004, č. j. 25 C 97/2004-32, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Má za to, že těmito usneseními byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že předmětný exekuční příkaz vydaný dne 8. 4. 2003 byl žalovanému sice doručen dne 8. 4. 2003 (tedy téhož dne, kdy stěžovatel uplatnil zákonný nárok na dispozici s vlastními finančními prostředky na účtu), avšak doručení bylo pouze faxem a nikoliv způsobem předepsaným podle §56 zákona č. 120/2001 Sb., tj. doručení samotným exekutorem, prostřednictvím pošty nebo jiné osoby, která provádí přepravu zásilek. K takovému doručení poštou došlo prostřednictvím pošty až dne 10. 4. 2003. Finanční arbitr ČR dopisem ze dne 7. 11. 2003, č. j. 666/2003, poukázal na to, že celý problém spočívá na tom, zda žalovaná měla nebo neměla na základě obdržené faxové žádosti o exekuci provést blokaci účtu stěžovatelky a neprovádět žádné služby na vrub tohoto účtu, což náleží do výhradní pravomoci soudů.
Stěžovatelka proto podala dne 9. 1. 2004 žalobu u Obvodního osudu pro Prahu 4, ve které se domáhala vyplacení částky 80.840,60 Kč s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení, neboť žalovaná neoprávněně provedla blokaci jejího účtu; odmítla totiž realizovat její příkaz k převodu, čímž porušila §4 písm. a) zákona č. 124/2002 Sb. a následně na základě exekučního příkazu převedla předmětnou částku na účet soudního exekutora.
Stěžovatelka dále z napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 (konkrétně z formulace, že "z faxového oznámení lze usuzovat na možnou obavu zmaření exekuce, k němuž by došlo v důsledku časové prodlevy mezi vydáním exekučního rozhodnutí a jeho doručením žalované bance") dovodila, že podle soudu "doručování exekučního příkazu faxem je možné, a tedy v souladu s §56 zákona č. 120/2001 Sb." Tento úsudek soudu považuje stěžovatelka za nepřesvědčivý a nesprávný. Stěžovatelka uvedla, že jejími námitkami proti nesprávnému doručení exekučního příkazu se odvolací soud vůbec nezabýval a označil je za irelevantní.
Stěžovatelka zdůraznila, že oba soudy (tj. Obvodní osud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze) nerozhodly "otázku oprávněnosti či neoprávněnosti blokace účtu na základě faxové kopie exekučního příkazu"; stěžovatelka se domnívá, že faxová kopie nemůže být podkladem, na základě kterého by dne 8. 4. 2003 ztratila právo vybrat peněžní prostředky z vlastního účtu; to platí i proto, že podle §49 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. a §304 odst. 2 o. s. ř. je exekuční příkaz možné doručit bance jen do vlastních rukou
Stěžovatelka konečně namítla, že oba soudy zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudily, neboť rozhodovaly o náhradě škody (které se stěžovatelka podanou žalobou nedomáhala) a nikoliv o oprávněnosti či neoprávněnosti žalované odmítnout bezpodmínečný pokyn příkazce, které se stěžovatelka podanou žalobou domáhala, čímž porušily čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak porušily čl. 2 odst. 2 Listiny, jestliže na základě extenzivního výkladu §56 zákona č. 120/2001 Sb. zastávají právní názor, že doručování exekučního příkazu faxem je možné a je tedy v souladu s §56 zákona č. 120/2001 Sb.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka v prvé řadě účelově uvedla že soud "konstatoval, že doručování exekučního příkazu faxem je možné, a tedy v souladu s §56 zákona č. 120/2001 Sb." a uvedený úsudek soudu považuje za nepřesvědčivý a nesprávný. Takový závěr však z rozsudku obvodního soudu dovodit nelze. Ten pouze vyslovil, že z oznámení faxem o vydání exekučního příkazu soudním exekutorem lze usuzovat na možnou obavu zmaření exekuce, k němuž by došlo v důsledku časové prodlevy mezi vydáním exekučního rozhodnutí a jeho doručením žalované bance.
Ústavní soud usuzuje, že tvrzení stěžovatelky - ve výše uvedené souvislosti - je účelové a spektakulární. To platí i o její námitce, že oba soudy zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudily, jestliže rozhodovaly o náhradě škody (které se stěžovatelka podanou žalobou nedomáhala) a nikoliv o oprávněnosti či neoprávněnosti žalované banky odmítnout bezpodmínečný pokyn příkazce vyplatit jí zůstatek účtu. Ani to neodpovídá obsahu spisu. Ústavní soud zde připomíná žalobu stěžovatelky ze dne 9. 1. 2004 (č.l. 1 a násl.) a doplnění této žaloby ze dne 12. 5. 2004 (č.l. 21 a násl.), neboť žalobní návrh jasně zněl na povinnost žalované zaplatit stěžovatelce částku 80.840,60 Kč, úroky z prodlení a nahradit náklady řízení a nikoliv tedy rozhodnout (jak uvádí stěžovatelka) o jakési oprávněnosti či neoprávněnosti žalované odmítnout bezpodmínečný pokyn příkazce. Tam stěžovatelka poukazuje na to, že žalovaná ji upřela právo vybrat peněžní prostředky z předmětného účtu.
Ústavní soud - za tohoto stavu - nemá důvod zpochybnit ani závěr Obvodního osudu pro Prahu 4 o žalobním nároku, který se opíral o stěžovatelkou tvrzenou protiprávnost jednání žalované, již soud mohl logicky posoudit jen jako návrh na náhradu škody. Jestliže za této situace, ve které má stěžovatelka povinnost skutkových tvrzení a prokázání zákonných předpokladů náhrady škody (což stěžovatelka dokonce ani netvrdila), a jestliže neprokázala nesprávnost postupu žalované (neboť oznámení o vydání exekučního příkazu nebylo nepodložené) nemohlo o důvodný nárok na náhradu škody ani jít. Se zřetelem na výše uvedené argumenty je tedy nerozhodné, jestliže stěžovatelky tvrdí, že si svého nároku z titulu náhrady škody nedomáhala.
Stejně tak Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat ani argumentaci odvolacího soudu týkající se skutečnosti, že stěžovatelka neprokázala zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Jeho argumentace ostatně kvalifikuje stěžovatelčino tvrzení o nesprávném postupu žalované, jež má spočívat v zablokování účtu na základě faxové písemnosti soudního exekutora jako irelevantní a na správnost závěrů soudu prvého stupně nemající vliv. Zde Ústavní soud připomíná stejný závěr Nejvyššího soudu o právní (i)relevanci oznámení o vydání exekučního příkazu pro posouzení postupu žalované banky, neboť táž neporušila právní povinnost a nebyl proto dán ani nárok stěžovatelky na náhradu škody. Ústavní soud považuje za případnou i argumentaci Nejvyššího soudu, jež akcentuje důvody a pořadí uspokojování pohledávek a závazků týkajících se účtu, kdy banka teprve po jejich vypořádání účet zruší a zůstatek peněz vyplatí majiteli účtu (§715 odst. 4 a odst. 5 obchodního zákoníku). Žalovaná proto i za výše zmíněné situace postupovala správně; ostatně musela tak postupovat, aby neporušila citovaná zákonná ustanovení, ale také její Všeobecné obchodní podmínky, jež jsou součásti smlouvy mezi stěžovatelkou a žalovanou.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu