ECLI:CZ:US:2010:1.US.127.10.1
sp. zn. I. ÚS 127/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Hrnčíře, sídlem Rumunská 12, Praha 2, správce konkursní podstaty úpadce VAYF, společnosti s r.o., v likvidaci, zast. JUDr. Rostislavem Kipielem, advokátem, sídlem Štupartská 9/745, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2009, č.j. 29 Cdo 4553/2008-268, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti Manhattan Development, s.r.o, sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, zast. Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů vedlejší účastnici se nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soud z důvodu porušení práva na ochranu vlastnického práva a práva na spravedlivý proces; uvedl, že na majetek úpadce VAYF, společnost s r.o., v likvidaci, byl prohlášen konkurs a stěžovatel byl jmenován správcem konkursní podstaty; konkursní řízení je vedeno u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) pod sp.zn. 94 K 42/96. K věci informoval, že předmětem soudního sporu jsou nemovitosti nabyté úpadcem v roce 1991, které v roce 1996 úpadce (tehdy v likvidaci) převedl na původního žalobce – společnost JULIUS MEINL Praha, s.r.o. Přitom kupní smlouva nebyla podepsána pravým podpisem likvidátora J. L., podpis byl padělán na základě ztraceného občanského průkazu. Z tohoto důvodu považoval stěžovatel kupní smlouvu za neplatnou a nemovitosti sepsal do konkursní podstaty. Společnost JULIUS MEINL Praha, s.r.o., podala proti stěžovateli žalobu, kterou se domáhala vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty (jejím právním nástupcem je společnost Manhattan Development, s.r.o., tj. vedlejší účastnice). Městský soud rozsudkem ze dne 6.12.2002, č.j. 12 Cm 19/99-80, rozhodl o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) usnesením ze dne 1.102003, č.j. 13 Cmo 55/2003-93, rozsudek městského soudu zrušil a městský soud po doplnění dokazování žalobu zamítl, protože kupní smlouvu považoval za úkon absolutně neplatný. K odvolání žalobce vrchní soud rozsudkem ze dne 15.5.2008, č.j. 13 Cmo 336/2007-238, změnil prvostupňový rozsudek a rozhodl, že sporné nemovitosti se z konkursní podstaty vylučují, protože bylo prokázáno, že smlouvu za úpadce nepodepsal J. L., nýbrž pouze osoba, která se za něj vydávala, a že tato nepravá identita nebyla odhalena ani v řízení před obchodním rejstříkem, kupující jednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku a nelze k jeho tíži namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti; zaujal proto závěr, že podpis na kupní smlouvě úpadce zavazuje a že kupní smlouva byla platně uzavřena. Rozsudkem Nejvyššího soudu, který stěžovatel napadá ústavní stížností, bylo jeho dovolání zamítnuto, přičemž dovolací soud vyšel z dosažených skutkových zjištění a dovodil, že to byla pozdější úpadkyně, která zapříčinila stav, kdy k jednání jejím jménem byla v otázkách likvidace zmocněna osoba, vystupující pod nepravou identitou. Důsledky tohoto, bezesporu závadného, stavu nelze přičítat nikomu jinému, než právě pozdější úpadkyni, žalobci proto svědčí právo vylučující soupis předmětných nemovitostí do konkursní podstaty.
Porušení základních práv spatřuje stěžovatel především ve skutečnosti, že soudy nevzaly vůbec do úvahy právní zásady, a to konkrétně, že v právu, v právních úkonech, nesmí a nemůže docházet k rozporu mezi vůlí a projevem této vůle, přičemž v předmětném sporu je těchto rozporů celá řada. Vrchní soud ve druhém rozsudku uvedl, že dle výpisu z centrální evidence obyvatel existuje v ČR jediná osoba identifikovaná jako J. L. s konkrétním datem narození a jedinečným rodným číslem, že veškerá jednání byla učiněna osobou vystupující pod tímto jménem, tedy osobou odlišnou, jejíž totožnost se nepodařilo zjistit. Stěžovatel namítá, že ani jeden ze soudů se vůbec nezabýval skutečností, že rozhodnutím valné hromady byl dán její úmysl a vůle jmenovat likvidátorem J. L., avšak tato vůle nebyla naplněna, když fakticky došlo ke jmenování osoby zcela odlišné, jejíž totožnost se nepodařilo nikdy zjistit; jde tak o rozpor mezi vůlí a projevem této vůle. Z výkladu materiální publicity obchodního rejstříku zastávaného Nejvyšším soudem pak podle stěžovatele plyne i taková absurdita, že by i v případě, že by J. L. byl osobou zemřelou, činil by platné právní úkony jako likvidátor prostřednictvím osoby, která se za něj vydává i několik let po své smrti. Nejvyšší soud se vůbec nezabýval namítanou absolutní neplatností právních úkonů osoby vydávající se za J. L., nevzal v úvahu, že vystupování pod cizím jménem a padělání podpisu je podvodné jednání, tudíž jde o absolutně neplatný právní úkon podle §39 obč. zákoníku. Zvolený výklad principu materiální publicity obchodního rejstříku, podle stěžovatele, možná chrání některé obchodní partnery, současně jiné výrazně poškozuje.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Nejvyššího soudu.
Relevantní znění příslušných článků Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina) upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice.
Vedlejší účastnice je toho názoru, že ústavní stížnost není důvodná, protože Nejvyšší soud i vrchní soud aplikovaly na předmětný případ správně princip materiální publicity obchodního rejstříku, nemohlo tak dojít k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces ani do práva vlastnit majetek. Nesouhlasí s názorem stěžovatele o rozporu mezi vůlí valné hromady pozdější úpadkyně a jejím projevem ohledně jmenování likvidátora. Nemohla nikdy mít vůli jmenovat likvidátorem skutečného J. L., neboť ho nikdy neviděla, neznala jej, naopak její vůlí bylo jmenovat likvidátorem osobu, která vystupovala pod jménem J. L. Vůlí pozdější úpadkyně bylo i převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem, podpis kupní smlouvy představoval pouze vyústění dlouhodobě připravovaného prodeje dotčených nemovitostí. Připomíná, že sporná kupní smlouva byla jménem pozdější úpadkyně podepsána osobou, kterou valná hromada řádně jmenovala likvidátorem, tzn. osobou, která byla oprávněna jménem pozdější úpadkyně činit právní úkony. Skutečný J. L. nikdy nebyl nositelem práv a povinností vyplývajících z výkonu funkce likvidátora, nositelem těchto práv a povinností byl vždy jen subjekt pod identitou J. L. vystupující. Vyjádřila nesouhlas též s dalšími stěžovatelovými námitkami. Vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, příp. po ústním jednání zamítl, a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
Vyjádření vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice.
Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil až na základě urgence Ústavního soudu; zpoždění omlouval chybou v elektronické komunikaci. K ústavní stížnosti uvedl, že se z jejího obsahu nepodává, proč by měl Nejvyšší soud upřít právo na spravedlivý proces zakotvení v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (pozn. správně má být „Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod“) a v článku 36 odst. 1 Listiny, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ohledně námitky o neshodě vůle a projevu, a vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil ani ústavní garance poskytované vlastnickému právu čl. 11 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a neudělil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání v této věci.
Poté zaslal Ústavní soud vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli, který reagoval žádostí o prodloužení lhůty.
Ze spisu městského soudu sp.zn. 12 Cm 19/99 Ústavní soud zjistil, že společnost JULIUS MEINL, Praha, spol. s.r.o. se u tehdejšího Krajského obchodního soudu v Praze (posléze věc rozhodoval městský soud) domáhala žalobou vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty, kdy tvrdila, že nemovitosti nabyla na základě platně uzavřené kupní smlouvy. V průběhu řízení doplnila další údaje, např. fakt, že uzavřením kupní smlouvy došlo k naplnění smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené s úpadkyní, tehdy zastoupenou likvidátorem J. Ch., přitom ke změně likvidátora došlo rozhodnutím valné hromady dne 20.1.1995. Za podstatnou považuje shodnost osoby, která byla projevem vůle nejvyššího orgánu úpadce jeho likvidací pověřena, a která smluvní projev vůle – prodej nemovitostí jménem úpadce – učinila. Stěžovatel s vyloučením nemovitostí nesouhlasil, protože kupní smlouva nebyla podepsána pravým podpisem likvidátora společnosti VAYF, spol. s.r.o., J. L., ten nikdy likvidátorem nebyl, jeho podpis byl padělán na základě jeho ztraceného občanského průkazu. Po provedeném dokazování městský soud rozsudkem ze dne 6.12.2002, č.j. 12 Cm 12/99-80, žalobě vyhověl, protože kupní smlouvu považoval za platnou, netrpící nedostatkem žádného ze základních předpokladů platnosti, tudíž beze sporu o tom, že osoba činící tento úkon, byť vystupující pod nepravou totožností, chtěla dosáhnout důsledků uzavření kupní smlouvy. Doplnil, že žalobkyni svědčí ochrana třetí osoby v údaje zapsané v obchodním rejstříku, rovněž pak k tomu, že sporovaná kupní smlouva byla uzavřena v návaznosti na smlouvu o smlouvě budoucí uzavřenou za prodávajícího předchozím a nezpochybnitelným likvidátorem úpadkyně. Do rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém zdůrazňoval podvodné jednání osoby vystupující pod cizím jménem a padělání podpisu, tudíž právní úkon – podpis kupní smlouvy – považoval za absolutně neplatný. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1.10.2003, č.j. 13 Cdo 55/2003-93, prvostupňový rozsudek zrušil, neboť nesouhlasil s právním závěrem městského soudu, že uzavření kupní smlouvy bylo perfektním právním úkonem, neboť za situace, kdy se soud vůbec nezabýval otázkou, zda právní úkon neuzavřel skutečný J. L., nelze zatím uvažovat o tom, zda právní úkon neznámé fyzické osoby prokazující svou totožnost občanským průkazem na jméno J. L. mohl být za zvážení všech okolností platným právním úkonem vyjadřujícím vůli prodávajícího úpadce včetně zamýšlených právních účinků tohoto právního úkonu. Městský soud doplnil dokazování a žalobu rozsudkem ze dne 2.5.2006, č.j. 12 Cm 12/99-181, zamítl, protože dospěl k závěru, že za obchodní společnost VAYF, spol. s r.o., učinila právní úkon osoba, která nebyla k takovému úkonu zmocněna, měla jinou občanskou totožnost než tu, kterou se prokazovala a nelze tudíž zjistit, zda právní úkon této osoby měl náležitosti dle §37 obč. zákoníku, zda tato osoba měla předpoklady pro realizaci takového právního úkonu dle §38 obč. zákoníku, proto tento úkon lze označit jako absolutně neplatný podle §39 obč. zákoníku; současně nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení. Žalobce (pozn. v té době v pozici žalobce vystupovala společnost Alfa Real Estate, s.r.o., v průběhu odvolacího řízení přešlo její jmění na vedlejší účastnici) podal proti rozsudku odvolání (stěžovatel se odvolal také, a to do výroku o nákladech řízení). Vrchní soud rozsudkem ze dne 15.5.2008 č.j. 13 Cmo 336/2007-238, 13 Cmo 179/2008, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že rozhodl o vyloučení dotčených nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty, protože dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání je důvodné. Zejména zdůraznil, že smlouvu uzavřel budoucí úpadce, nikoliv osoba vydávající se za J. L., že v této věci jednala osoba jako likvidátor činící právní úkony jménem úpadce (str. 5 odůvodnění), doplnil, že kupující jednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku (str. 6 odůvodnění), a uzavřel, že podpis na smlouvě úpadkyni zavazuje a že kupní smlouva byla platně uzavřena. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27.5.2009, č.j. 29 Cdo 4553/3008-268, zamítl. V odůvodnění vysvětlil princip materiální publicity zápisů do obchodního rejstříku, s akcentem na objektivně působící negativní stránku tohoto principu, včetně jejich použití na postavení likvidátora, a konstatoval, že právního předchůdce vedlejší účastnice chránila při uzavírání kupní smlouvy důvěra v zápis v obchodním rejstříku. Připomenul, že osoba vystupující pod identitou J. L. byla do funkce likvidátora i jmenována, tj. tato osoba byla valnou hromadou pozdější úpadkyně do funkce likvidátora uvedena a poté pod toutéž „odcizenou“ identitou zapsána do obchodního rejstříku, tudíž to byla právě pozdější úpadkyně, která zapříčinila stav, kdy k jednání jejím jménem byla v otázkách likvidace zmocněna osoba, vystupující pod nepravou identitou; důsledky tohoto závadného stavu nelze proto přičítat nikomu jinému, než právě pozdější úpadkyni.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem okresního soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného rozsudku je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Ústavní soud zjistil, že ve sporu stěžovatele a vedlejšího účastníka byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele, jako účastníka řízení, bylo plně respektováno. Obecné soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, přičemž závěry obou soudů jsou v souladu s tzv. jednoduchým právem, konkrétně s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o náležitostech právních úkonů, konkrétně o existenci případného rozporu mezi vůlí a projevem a jeho důsledcích. Ač nebylo v odůvodněních obecných soudů výslovně analyzováno rozlišování projevu vůle a faktické činnosti, Ústavní soud dodává, že popis konkrétní osoby individualizovanými znaky neodpovídající skutečnosti (v rozhodnutí valné hromady, v zápisu do obchodního rejstříku, v kupní smlouvě), stejně jako podpis listiny takovou osobou jsou faktickými činnostmi, u nichž nelze namítat rozpor mezi vůlí a projevem. Takový rozpor totiž v dané věci nenastal, nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl vůli jmenovat likvidátorem skutečného Jaromíra L. a nikoliv osobu za něj se vydávající, stejně jako zapsat takového likvidátora do obchodního rejstříku, jakož i okolnost, že kupní smlouvu měl podepsat právě J. L. a nikoliv jiná osoba vystupující pod jeho identitou. Ústavní soud proto uzavírá, že v předmětné kupní smlouvě byla projevena skutečná vůle převodce prodat předmětné nemovitosti kupující společnosti, tudíž nemohlo byt porušeno právo na ochranu majetku garantované v čl. 11 Listiny.
Pokud stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, tak Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele využít k obraně proti vylučovací žalobě všech procesních prostředků (což také stěžovatel podáním přípustného dovolání využil); jeho neúspěch ve sporu však nemůže sám o sobě znamenat porušení práva chráněného v čl. 36 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.). Protože Ústavní soud rozhodl podle citovaného ustanovení, neměl nesouhlas Nejvyššího soudu s upuštěním od případného ústního jednání právní relevanci (ve smyslu §44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V průběhu řízení o ústavní stížnosti vznesla vedlejší účastnice požadavek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud připomíná, že v řízení před ním obecně platí zásada, podle níž si náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastníci samo, pokud zák. nestanoví jinak (srov. §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ve smyslu §62 odst. 4 tohoto zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému jeho náklady řízení. Patří k ustálené praxi rozhodovací činnosti Ústavního soudu, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vyslovuje jen ve zcela mimořádných a výjimečných případech. V posuzované věci tyto předpoklady Ústavní soud neshledal, neboť náklady řízení vedlejšího účastníka by spočívaly v nákladech vynaložených na právní zastoupení, přičemž právní pomoc spočívala pouze ve formulaci vyjádření k ústavní stížnosti, proto o uplatněném požadavku rozhodl zamítavým výrokem (výrok II.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu