ECLI:CZ:US:2010:1.US.131.09.1
sp. zn. I. ÚS 131/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. P.a 2) M. P., zastoupených JUDr. Martinem Čonkem, advokátem se sídlem Cheb, Komenského 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 15 Co 421/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé ve své ústavní stížností navrhli zrušení výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ve výroku, v němž rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů nalézacího i odvolacího řízení. Stěžovatelé uvedli, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení, které krajský soud odůvodnil důvody hodnými zvláštního zřetele ve smyslu §150 OSŘ, byla porušena jejich základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Argumentovali tím, že pokud soud takto rozhodl až v odvolacím řízení, odepřel jim právo na spravedlivý proces. Za této situace mohou využít pouze cestu ústavní stížnosti. S ohledem na dosavadní průběh řízení totiž nemohli předpokládat, že soud tohoto moderačního práva využije. Odvolací soud, při aplikaci §150 OSŘ, nerespektoval všechny zásady nutné pro posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele, neboť nevycházel z posouzení všech konkrétních okolností věci. Podle stěžovatelů měl přihlédnout zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům stěžovatelů.
II.
Ze spisu sp. zn. 11 C 268/2006 Okresního soudu v Chebu Ústavní soud zjistil, že poté, co věc prošla odvolacím řízením, zmíněný okresní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, čj. 11 C 268/2006 - 134, znovu určil, že výpověď z nájmu bytu (daná žalovanými stěžovatelům) je neplatná (výrok I). Výrokem II. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 18.659,- Kč. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 15 Co 421/2008, výrok I. napadeného rozsudku potvrdil a výrok II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal.
Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že nájemní smlouva ze dne 1. 9. 2000, uzavřená mezi stěžovateli a právním předchůdcem žalovaných, platně vznikla. Dovodil, že je absolutně neplatná pro neurčitost (§37 odst. 1 ObčZ). Z ustanovení §686 odst. 1 ObčZ totiž vyplývá, že podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu bytu je mj. též ujednání o způsobu výpočtu úhrady za služby spojené s užíváním bytu nebo ujednání o jejich výši. Určení pomocí způsobu výpočtu musí být kvalitativně srovnatelné s určením spočívajícím ve stanovení konkrétní výše. Nájemní smlouva ani evidenční list neobsahují v tomto směru žádné ujednání. Nájemní vztah stěžovatelů k předmětnému bytu tedy nemohl platně vzniknout, nelze jej proto ani platně vypovědět, což znamená, že výpověď z nájmu bytu je neplatná. Na základě toho nepřiznal, s odkazem na ustanovení §150 OSŘ, formálně úspěšným žalobcům (nyní stěžovatelům) náhradu nákladů ani v řízení před okresním soudem ani v řízení odvolacím. Důvodem úspěchu stěžovatelů s žalobou na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bylo totiž pouze to, že byt užívají bez právního důvodu. Odvolací soud tak shledal v okolnostech případu mimořádné důvody pro použití ustanovení §150 OSŘ.
Ústavní soud požádal obecné soudy, jako účastníky řízení, o vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud v Chebu plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud v Plzni rovněž zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Poukázal znovu na to, že jediným důvodem potvrzení rozsudku okresního soudu byla neplatnost nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 2000. Neplatnost této smlouvy však žalovaní nezpůsobili, neboť stěžovatelé ji uzavírali s jejich právním předchůdcem. Krajský soud dodal, že při plném respektu k relevantní judikatuře Ústavního soudu, vztahující se k aplikaci §150 OSŘ, má za to, že v projednávané věci byly dány vážné důvody hodné zvláštního zřetele, ospravedlňující nepřiznání náhrady nákladů řízení formálně úspěšným žalobcům, bez ohledu na jejich sociální poměry.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzované věci obecné soudy prováděly dokazování zaměřené zejména na to, zda je platná výpověď z nájmu bytu, kterou dali žalovaní stěžovatelům, podle §711 odst. 2 písm. b) ObčZ. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, jakými úvahami se řídil při závěru o tom, že nájemní smlouva mezi stěžovateli a právním předchůdcem žalovaných je neplatná. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho rozsudku. Důvody hodné zvláštního zřetelně, pro které nebyla náhrada nákladů řízení úspěšným stěžovatelům přiznána, shledal ve skutečnosti, že "žalobci [sice byli] úspěšní s žalobou na určení neplatnosti výpovědi z nájmu, důvodem úspěchu bylo ale pouze to, že byt užívají bez právního důvodu". Tyto závěry odvolacího soudu shledal Ústavní soud jako ústavně konformní. Odvolací soud rozhodl v souladu s ustanovením §150 OSŘ a své závěry jasně, byť poněkud stručně, odůvodnil. V jeho rozhodnutí nebyly shledány prvky libovůle.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny. Pokud stěžovatelé poukázali na údajně podobný spor, vedený u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 242/206, kde stejný krajský soud rozhodl jinak, nelze než konstatovat, že úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu