ECLI:CZ:US:2010:1.US.1317.10.1
sp. zn. I. ÚS 1317/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupen Mgr. Lucií Stachovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Škroupova 1114/4, PSČ 702 00, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 55 To 99/2010, a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 5 T 230/2008, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas - a po odstranění vytknutých vad i řádně - podané ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro rozpor čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2, odst. 3, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - napadená rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 5 T 230/2008, bylo podle §283 písm. d) trestního řádu za použití §278 trestního řádu o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 5 T 230/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 55 To 92/2009, rozhodnuto tak, že se zamítá. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 55 To 99/2010, bylo ke stížnosti stěžovatele rozhodnuto, že se podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítá. Obecné soudy se v zásadě shodly, že podstatnou část stěžovatelovy argumentace tvoří zpochybnění hodnocení důkazů, jak bylo učiněno v předchozím řízení. Stěžovatel navrhl vyslechnout nové svědky, u nichž však nedovedl přesvědčivě zdůvodnit, proč tyto svědky nenavrhl již v předchozím řízení. Nadto se soudy zabývaly eventuálním přínosem navrhovaných svědeckých výpovědí, přičemž shledaly, že k ustálenému skutkovému stavu již tito svědci nemají, co (nového) přinést. V souhrnu tedy stěžovatel nedoložil hodnověrným způsobem, že by zde existovaly nové důkazy soudu dříve neznámé. V usnesení krajského soudu je nadto vypořádána námitka stěžovatele, kterou po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně uplatnil ve vztahu k ustanovenému obhájci, o jehož ustanovení byl stěžovatel, jak krajský soud shledal, vyrozuměn v předstihu, tento obhájce ve věci nevystupoval nikterak pasivně a stěžovatel měl nad to možnost obhájce změnit.
I v podrobném odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rovněž uvádí, že v průběhu jednání o návrhu na povolení obnovy před soudem prvního stupně ustanovený obhájce vystupoval pasivně a nehájil řádně stěžovatelova práva, neplnil výslovné pokyny stěžovatele a navíc mu soud neposkytl dostatečný čas k přípravě. Rovněž stěžovatel namítá, že soud prvního stupně nepořizoval z jednání zvukový záznam, ač jej stěžovatel výslovně požadoval. Dále stěžovatel podrobně popisuje význam svědeckých výpovědí a listinných důkazů, které ve věci navrhoval provést. K závěrům obecných soudů uvádí, že je považuje za nedostatečné, nelogické a nepřezkoumatelné. Uvedené důkazy považuje za dříve neznámé, a to i ve vztahu k výpovědím již vyslechnutých svědků (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Ve věci se stěžovatel domáhá uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť závěry soudů nejsou vyčerpávající ani přesvědčivé. Popsané vady považuje nejen za nezákonné, nýbrž i za protiústavní.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, nepřísluší mu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Takový stav Ústavní soud nezjistil.
Obecné soudy se v souladu s §278 odst. 1 trestního řádu zaměřily na existenci skutečností nebo důkazů, které podle názoru stěžovatele v mezidobí měly vyjít najevo a byly soudu dříve neznámé, a zároveň by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Jejich závěry jsou v napadených odůvodněních dostatečně srozumitelně a logicky vyloženy a Ústavní soud v nich nespatřuje prvky extrémní nespravedlnosti či soudní svévole. Ačkoliv stěžovatel neuvedl, v čem má spočívá nový přínos uvedených svědků, soud prvního stupně se přesto konkrétně zabýval potenciálním vlivem navrhovaných svědeckých výpovědí na závěry o vině stěžovatele. Rovněž soud druhého stupně námitky stěžovatele dostatečně vypořádal, když zároveň konstatoval, že podstatná část jeho námitek směřuje k hodnocení důkazů v předešlém trestním řízení. Rovněž závěry odvolacího soudu ve vztahu ustanovenému obhájci hodnotí Ústavní soud jako přesvědčivé. K námitce nedostatečné protokolace dodává Ústavní soud, že stěžovatel mohl postupovat ve smyslu §57 odst. 1 trestního řádu prostřednictvím námitek před příslušným soudem.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu