ECLI:CZ:US:2010:1.US.1359.10.1
sp. zn. I. ÚS 1359/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. Š., zast. Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.2.2010, č.j. 30 Co 36/2010-46, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obce Horoměřice, sídlem Velvarská 100, Horoměřice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10.12.2008, č.j. 64 Nc 1757/1008-7, jímž byla nařízena exekuce na stěžovatelův majetek. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel informoval, že mu byla Komisí pro projednávání přestupků obce Horoměřice uložena pokuta ve výši 1 000,- Kč a povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 1 000,- Kč, byť řízení bylo zahájeno a vedené Obecním úřadem Horoměřice, komisí pro projednávání přestupků. Dne 25.8.2008 podal vedlejší účastník návrh na nařízení exekuce na stěžovatelů majetek, obvodní soud exekuci nařídil. Stěžovatel proti usnesení podal odvolání, ve kterém namítal vady řízení a současně nesprávný úřadní postup, protože o přestupku rozhodoval orgán, do jehož pravomoci věc nenáleží (podle jeho názoru byl věcně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, v tomto případě obecní úřad Černošice), proto je rozhodnutí, které exekuční soud považoval za exekuční titul, zjevně nicotným právním aktem a nemůže vyvolávat žádné právní následky, neboť nebylo vydáno orgánem, do jehož pravomoci věc náleží. Dále namítal, že exekuční titul nebyl opatřen doložkou vykonatelnosti. Městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu I. stupně, neboť dovodil, že rozhodnutí bylo vydáno v rámci samostatné působnosti vedlejšího účastníka, a k námitkám zpochybňujícím věcnou nesprávnost rozhodnutí nepřihlédl, protože ji v tomto řízení nelze přezkoumávat. Stěžovatel se cítí poškozen na svých Ústavou zaručených právech na spravedlivý proces, protože odvolací soud se nezabýval jeho námitkami, že předmětné rozhodnutí nemůže být exekučním titulem, neboť nebylo vydáno orgánem k tomu příslušným; argumentaci soudu, že se v exekučním řízení nelze zabývat věcnou právností exekučního titulu, odmítá, poukazuje, že se nezabýval ani jeho námitkou, že doložku vykonatelnosti vyznačil Obecní úřad Hořovice, tedy subjekt odlišný od subjektu, který rozhodnutí vydal, a tvrdí, že soud ignoroval jeho námitku, že mu správním rozhodnutím nebyla uložena povinnost zaplatit pokutu, protože z dikce "jako sankce se (stěžovateli) ukládá pokuta ve výši 1 000,- Kč splatná do 15 od právní moci rozhodnutí" nevyplývá rozsah a obsah povinnosti stěžovatele.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a napadené usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny zakotvující právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předloženého usnesení zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Obvodní soud usnesením ze dne 10.12.2008, č.j. 64 Nc 1757/2008-7, nařídil exekuci na stěžovatelům majetek podle vykonatelného rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků obce Horoměřice ze dne 20.10.2005, č.j. RP 10/05 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 000,- Kč (pokuta), jakož i pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1 000,- Kč, pro náklady exekuce a náklady oprávněného, a pověřil provedením exekuce konkrétního soudního exekutora. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž poukazoval, že řízení ve věci RP 10/05 bylo zahájeno na základě oznámení přestupku, jehož se měl povinný dopustit tím, že vozidlem Multicar znečistil komunikaci. Kromě toho, že polemizoval s naplněním skutku, poukazoval na fakt, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce podle rozhodnutí, které postrádalo doložku vykonatelnosti, neboť rozhodnutí obce je opatřeno doložku, kterou vyznačil a opatřil razítkem se státním znakem obecní úřad. Dále namítal, že věc projednával k tomu nepříslušný orgán, že tak měl učinil obecní úřad obce s rozšířenou působností. Tyto vady způsobily, že soud I. stupně nařídil exekuci, aniž by proto měl splněny podmínky. Městský soud neshledal odvolání opodstatněným a usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí vydal orgán obce v rámci své samostatné působnosti, která zahrnuje záležitosti ochrany veřejného pořádku, přičemž si obce mohou zřizovat komise k projednání přestupků. Zdůraznil, že k námitkám zpochybňujícím věcnou správnost exekučního titulu nelze v exekučním řízení přihlédnout, a že věcnou nepříslušnost správního orgánu mohl stěžovatel uplatnit v nalézacím řízení prostřednictvím příslušných opravných prostředků. Dále konstatoval, že správní rozhodnutí ze dne 20.10.2005, které bylo vydáno v samostatné působnosti obce, je opatřeno razítkem obce spolu s jejím znakem, a rovněž další jeho náležitosti jsou v souladu se správním řádem; rozhodnutí nabylo právní moci dne 27.12.2005 a stalo se vykonatelným, je tak způsobilým exekučním titulem.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženým usnesením městského sodu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu (event. práva na spravedlivý proces) chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele bránit se proti nepříznivým důsledkům nařízení exekuce. Stěžovatel však musí respektovat příslušnou právní úpravu, v dané věci zejména podmínky přípustnosti odvolání proti usnesení soudu I. stupně, kterým se nařizuje exekuce. Podle právní úpravy účinné v rozhodném období (srov. §44 odst. 10 zák. č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31.10.2009) nebylo možné v odvolání namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Proto městský soud v souladu s tímto ustanovením uzavřel, že ke stěžovatelovým námitkám zpochybňujícím věcnou správnost rozhodnutí nelze přihlédnout, a námitky zaměřené vůči neexistenci exekučního titulu podrobně posoudil a jejich neopodstatněnost věcně správně zdůvodnil (viz str. 3 napadeného usnesení). Pokud se stěžovatel snaží v ústavní stížnosti s těmito závěry polemizovat a svým námitkám dát ústavněprávní dosah, nemůže být jeho snaha - z těchto důvodů - úspěšná; v duchu zásady vigilantibus iura bylo na něm, aby svoje námitky uplatnil v řádných fázích správního řízení; současně však musí vzít v úvahu přísné podmínky pro zjištění klasifikace správního rozhodnutí jako rozhodnutí nicotného (s přihlédnutím se skutečnosti, že rozhodnutí o přestupku bylo vydáno podle předchozího správního řádu, tj. podle zák. č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu