ECLI:CZ:US:2010:1.US.1369.10.1
sp. zn. I. ÚS 1369/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jaromírem Malým, advokátem se sídlem Karlovy Vary, tř. T. G. Masaryka 820/42, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2008, čj. 14 Co 148/2008 - 220, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2010, čj. 25 Cdo 5323/2008 - 264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž prvým Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 2. 2008, čj. 17 C 142/2003 - 192, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení 17.895,22 EUR. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal žalobu na náhradu škody proti advokátovi, který ho zastupoval v dřívějším občanskoprávním sporu. Škodu mu způsobil tím, že se nedostavil k jednání soudu, při kterém došlo, za nepřítomnosti stěžovatele i tohoto advokáta, k zamítnutí jeho žaloby. Důvodem nepřítomnosti žalovaného advokáta u ústního jednání soudu bylo odstoupení od smlouvy o právní pomoci uzavřené se stěžovatelem. Podle stěžovatele nebylo odstoupení žalovaného od smlouvy o právní pomoci platně a účinně provedeno. Žalovaný totiž zaslal faxovou zprávu o odstoupení od právní pomoci na faxové číslo, které není číslem, které stěžovatel žalovanému pro potřebu vzájemného kontaktu sdělil. O doručení této zprávy se stěžovatel nedozvěděl. Je přesvědčen, že způsob hodnocení důkazů, provedený nalézacím soudem a potvrzený soudem odvolacím, je v hrubém rozporu se skutečně prokázaným skutkovým dějem. Chybným posouzením důkazů dospěl odvolací soud k chybnému meritornímu rozhodnutí, založenému na nesprávném právním posouzení právního úkonu - tj. doručení sdělení o odstoupení od smlouvy o právní pomoci. Uvedeným postupem odvolacího soudu bylo podle stěžovatele porušeno ustanovení §731 a §33b odst. 6 ObčZ a ustanovení §20 odst. 4 a §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. V důsledku toho bylo pak poškozeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 2. 2008, čj. 17 C 142/2003 - 192, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 17.895,22 EUR. Okresní soud opřel své rozhodnutí zejména o skutečnost, že faxová zpráva žalovaného o výpovědi plné moci a o jednání Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. 4. 2000 byla stěžovateli doručena, neboť na ni reagoval tím, že omluvil svoji nepřítomnost u tohoto jednání. To vyplývá i z protokolu o jednání ze dne 24. 4. 2000 zmíněného okresního soudu. Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatele, že se o výpovědi plné moci ze strany žalovaného nedozvěděl. Výpověď plné moci a sdělení o datu jednání soudu bylo totiž zasíláno zároveň, a nebylo tudíž možné, aby část zprávy stěžovatel obdržel, a část nikoli. Výpověď plné moci daná stěžovateli žalovaným tedy byla důvodná a okresní soud neshledal v postupu žalovaného nic, co by stěžovatele mohlo poškodit.
Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl rozsudek okresního soudu potvrzen. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že daná věc byla předmětem jeho přezkumu již dne 26. 6. 2007, kdy usnesením předchozí rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný prokázal, že jím podané vypovězení plné moci se dostalo do dispozice stěžovatele. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Komunikace žalovaného se stěžovatelem se realizovala prostřednictvím kontaktů, které žalovanému sdělil sám stěžovatel. Pokud se žalovaný nezúčastnil jednání dne 24. 4. 2000, neporušil tím žádnou právní povinnost, neboť vypovězení plné moci oznámil soudu dne 3.2. 2000 a od tohoto data počala běžet lhůta 15 dnů k provedení neodkladných úkonů po výpovědi plné moci. Žalovaný pak už neměl žádnou právní povinnost poskytnout stěžovateli jakékoliv právní rady. Na straně žalovaného tedy nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 ObčZ, tj. porušení právní povinnosti, proto žaloba není důvodná.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť otázky postihující konkrétní okolnosti daného případu nemají potřebný judikatorní přesah a nebyly způsobilé založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v námitkách stěžovatele proti hodnocení důkazů obecnými soudy a v polemice s jejich právními závěry, a to v podstatě ve stejném smyslu a rozsahu, jako v řízení před těmito soudy.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, pokud shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud se nezabývá ani přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však ve zkoumaném případě nenastala.
Na základě argumentů stěžovatele I. senát Ústavního soudu přezkoumal ústavnost předmětného řízení a rozhodnutí, která z něj vzešla. Podle jeho zjištění obecné soudy, na základě rozsáhlého dokazování, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Správně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku i zákona o advokacii. Zabývaly se podrobně všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Jejich závěry jsou tedy ústavně konformní.
Z výše uvedeného vyplývá, že I. senát Ústavního soudu neshledal nic, co by věci dalo ústavněprávní rozměr. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu