ECLI:CZ:US:2010:1.US.1373.10.1
sp. zn. I. ÚS 1373/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky S. S., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícímu v postupu Obvodního soudu pro Prahu 9 v řízení sp. zn. 2 T 22/2009, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka namítala porušení svého práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále čl. 4. odst. 4 Listiny základních práv a svobod. K tvrzenému zásahu mělo dojít tak, že Obvodní soud pro Prahu 9 neakceptoval odpor stěžovatelky proti trestnímu příkazu ze dne 25. září 2009 jako včasný, sp. zn. 2 T 22/2009, neboť stěžovatelka odpor podala nepříslušnému orgánu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůraznila význam práva na spravedlivý proces a specifické zásady trestního řízení, v němž hraje kontradiktornost procesu a další procesní záruky mnohem významnější roli než v procesu civilním. Konstrukce trestního příkazu je založena na eventualitě vzdání se práva na kontradiktorní řízení. Ačkoliv právní úprava trestního příkazu sleduje legitimní cíl, musí být při jeho aplikaci - ve vztahu k základním právům - sledována zásada přiměřenosti. Při uplatňování procesních pravidel jsou tak, s odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Bulena proti České republice a další, soudy povinny při uplatňování procesních pravidel zamezit nadměrnému formalismu. Stěžovatelka proto podává vlastní rozšiřující výklad ustanovení §60 odst. 4 trestního řádu, v tom smyslu, že toto ustanovení má být vykládáno ve prospěch účastníka řízení.
Po korekci vylíčení skutkového stavu, kterou učinila v doplnění ústavní stížnosti ze dne 1. 6. 2010, tak stěžovatelka uvádí, že při uvedení adresy "Obvodní soud - zast. 10, U roháčových kasáren 1500, 100 83 Praha 10" stále měla nepochybný zájem odpor adresovat soudu příslušnému v její trestní věci, tedy Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Nesprávnost v označení orgánu a adrese považuje za chybu v psaní, která by neměla mít vliv na včasnost podání odporu. Konečně uvádí, že důvod opožděnosti lze rovněž spatřovat v liknavém postupu orgánů, které podaný odpor skutečně obdržely, tedy Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, které následující den postoupilo odpor (nepříslušnému) Obvodnímu soudu pro Prahu 10, který jej postoupil (příslušnému) Obvodnímu soudu pro Prahu 9 až dne 23. 2. 2010.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s posouzením včasnosti odporu, zejm. s ohledem na vlastní interpretaci ustanovení §60 odst. 4 trestního řádu. Zásah ze strany Ústavního soudu však připadá v úvahu teprve v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu na straně orgánu veřejné moci, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, kdy hodnocení důkazů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou. Žádné takové pochybení ovšem Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil.
Stěžovatelce byl doručen trestní příkaz s explicitním označením Obvodního soudu pro Prahu 9 a s poučením, že "[p]roti tomuto trestnímu příkazu lze do osmi dnů od jeho doručení podat u zdejšího soudu odpor. [...]" [kurzíva Ústavní soud]. Stěžovatelka odpor označila orgánem a adresou "Obvodní soud - zast. 10, U roháčových kasáren 1500, 100 83 Praha 10," přičemž Ústavnímu soudu je z vlastní činnosti známo, že Obvodní soud pro Prahu 9 sídlí (což se týká i rozhodného období) na adrese "Justiční areál Na Míčánkách, 28. pluku 1533/29b, 100 83 Praha 10."
Z ustanovení §60 odst. 4 trestního řádu, dle interpretace Obvodního soudu pro Prahu 9 obsažené v přípisu stěžovatelce ze dne 10. 3 2010, plyne, že podání musí být "zasláno včas a zároveň příslušnému orgánu, který v něm má rozhodovat" [překlep dle originálu]. Tento výklad nepovažuje za Ústavní soud za nelogický či svévolný, přičemž i právní doktrína se s takovým výkladem ztotožňuje: "K zachování lhůty u podání, které je podáno jako poštovní zásilka , je nutné, aby současně bylo adresováno soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, u něhož má být podáno (srov. např. §143 odst. 1, §248 odst. 1), nebo který má ve věci rozhodnout. Je-li adresováno jinému orgánu činnému v trestním řízení, nebo sice správnému druhu orgánu, ale místně či věcně nepříslušnému, a v důsledku toho dojde příslušnému orgánu opožděně (po lhůtě), není lhůta zachována, třebaže by podání bylo doručeno nesprávnému druhu orgánu nebo věcně či místně nepříslušnému orgánu včas (ve lhůtě)" [Pavel Šámal a kolektiv. Trestní řád, komentář. 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, s. 419].
V tomto ohledu Ústavní soud neshledal na straně soudu takové pochybení, které by se dalo označit za příčinu (spolupůsobící faktor) skutečnosti, že stěžovatelka své podání adresovala nesprávnému orgánu [srov. však např. přístup Ústavního soudu k věci, v níž to byl primárně orgán veřejné moci, který porušil svou povinnost poučit účastníka řízení o místně příslušném soudu: nález ze dne 15. října 2003, sp. zn. IV. ÚS 115/03; rozhodnutí přístupná na adrese http://nalus.usoud.cz]. V nyní posuzované věci již dále Ústavní soud odhlíží od skutečnosti, že plnou adresu soudu obsahují rovněž standardně obálky, v níž jsou soudní obsílky doručovány.
Stěžovatelka konečně tvrdí, že postup soudu byl v její věci nadměrně formalistický, a to s přihlédnutím k postupu orgánů, které původně její odpor fakticky obdržely. Ústavní soud neshledává neústavnost hodnocení ani těchto okolností, neboť, byť bylo nepochybně technicky možné v zásadě během jednoho dne nesprávně nadepsané podání doručit místně příslušnému soudu, nemohlo být ani Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 ani posléze Obvodnímu soudu pro Prahu 10 bez dalšího zřejmé, který soud je ve skutečnosti místně příslušným, neboť ani samotný odpor neobsahuje označení správného soudu. Postup Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, které podání postoupilo soudu, jehož příslušnost se jevila toliko jako nejpravděpodobnější, to jen potvrzuje. V této situaci tedy není případné přenášet odpovědnost stěžovatelky na jiné orgány.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu