ECLI:CZ:US:2010:1.US.1374.09.1
sp. zn. I. ÚS 1374/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudkyně Ivany Janů a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti J. K., podnikatele, právně zastoupeného JUDr. Václavem Vladařem, advokátem, se sídlem Borská 13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1628/2006-147 ze dne 18. prosince 2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 282/2005-109 ze dne 24. ledna 2006 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Cm 54/2003-84 ze dne 14. dubna 2005, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Slavia pojišťovna a.s., se sídlem Praha 1, 110 00, Revoluční 1/655, IČ: 60197501, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 26. května 2009 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. Stěžovatel tvrdil, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"), protože obecné soudy odlišně od jeho přesvědčení posoudily okamžik vzniku pojistné smlouvy č. 13960075, nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, zejména pak, do jaké míry bylo místo pojištění pro případ odcizení věcí krádeží, nebo loupeží zabezpečeno tak, jak pojistná smlouva vyžadovala, nesprávně jej poučily podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a konečně, že Nejvyšší soud nereflektoval repliku stěžovatele v textu odůvodnění rozhodnutí vydaného v rámci řízení o dovolání.
II.
3. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis. Podává se z něj, že se stěžovatel domáhal žalobou na plnění u Městského soudu v Praze výroku, jímž bude vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit 328 708,05 Kč s příslušenstvím.
4. Nalézací soud žalobu zamítl s tím, že na základě provedených důkazů zjistil, kdy byla uzavřena citovaná pojistná smlouva, co bylo jejím obsahem, zejména pak jaké byly požadavky na zabezpečení pojištěného místa (prodejny). Konstatoval, že stěžovatel nedostál sjednaným pojistným podmínkám, a proto byl vedlejší účastník oprávněn odepřít pojistné plnění týkající se pojistné události vzniklé v r. 2001. Proti tomu podal stěžovatel odvolání.
5. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, neboť se ztotožnil jak se skutkovým, tak s právním hodnocením věci. Dospěl k závěru, že pojistná smlouva vznikla až 8. listopadu 1996, nikoli 24. září 1996, jak tvrdil stěžovatel, a stěžovatel nedodržel pojistné podmínky, když pojištěné věci nezabezpečil způsobem, ke kterému se v pojistné smlouvě zavázal. Odmítnutí vedlejšího účastníka poskytnout pojistné plnění proto shledal oprávněným. Proti rozsudku podal stěžovatel dovolání.
6. Dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z tohoto hlediska hodnotil výtky snesené stěžovatelem, které se koncentrovaly jednak do oblasti právního posouzení stran okamžiku uzavření pojistné smlouvy a jednak do kritiky nesprávnosti (neúplnosti) skutkových závěrů, resp. hodnocení důkazů. Nejvyšší soud se k otázce vzniku pojistné smlouvy obšírně vyjádřil, pochybení podřízených soudů neshledal, v ostatním stěžovatele odkázal poukazem na příslušná ustanovení o. s. ř., která dovolacímu soudu znemožňují zasahovat do skutkového stavu, zjištěného před soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto dovolání usnesením odmítl.
7. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení.
8. Městský soud v Praze odkázal na své rozhodnutí, neboť dle jeho názoru stěžovatel užívá stejnou argumentaci jako před soudem prvního stupně; soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
9. Vrchní soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť dle jeho názoru stěžovatel toliko vytýká nesprávnost právního posouzení rozhodných skutkových okolností; soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
10. Nejvyšší soud taktéž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
11. Ústavní soud nezasílal stěžovateli předmětná vyjádření k replice, neboť je zřejmé, že se v nich nade vší pochybnost neuvádí nic nového, a to ani z hlediska odezvy na ústavněprávní argumentaci vyjádřenou v ústavní stížnosti; ve vyjádřeních tak není ničeho, co by stěžovatel již z dřívějších rozhodnutí soudů neznal, resp. co by mohlo být předmětem stěžovatelovy reakce (repliky).
III.
12. Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
13. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
14. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů. Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s jimi provedeným právním posouzením věci, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Je přitom zřejmé, že stěžovatel uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly; Ústavní soud je tak stěžovatelem stavěn do role další odvolací instance, byť mu tato (s ohledem na ústavní vymezení) funkce nepřísluší.
15. Odvolací a dovolací soud se vypořádaly s námitkami stěžovatele způsobem, který zákon předvídá; poučení podle §118a o. s. ř. je poučením procesním, jeho smyslem není favorizovat jednu ze stran sporu, jak si snad stěžovatel domýšlí. Toto poučení poskytl nalézací soud několikrát. Stejně tak Nejvyšší soud reagoval a odůvodnil, proč nereflektoval doplnění a repliku stěžovatele v rámci řízení o dovolání; opět se správným závěrem podloženým zákonným příkazem.
16. Z obsahu ústavní stížnosti je zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; stěžovatel podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví.
17. Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že nejsou splněny podmínky, za kterých by bylo možné soudy provedené řízení a jeho výsledek označit za "překračující hranice ústavnosti."
IV.
18. Vzhledem k právním závěrům obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly tyto soudy ústavně konformně, rozhodly předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením předestřené věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.
19. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu