ECLI:CZ:US:2010:1.US.1429.10.1
sp. zn. I. ÚS 1429/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J. P. a J. F., zast. Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou, sídlem Stavovského 144, Čelákovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.2.2010, č.j. 70 Co 17/2010-93, za účastí Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky, s odvoláním na porušení základních práv na spravedlivý proces a na ochranu majetku, požadovaly zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu Praze, a to ve výroku III. a ve výroku I. v části týkající se potvrzení zamítavého výroku III. soudu prvního stupně. V ústavní stížnost stěžovatelky uvedly, že tento rozsudek napadly dovoláním, a sice ve výroku II. (měnící výrok soudu I. stupně) a ve výroku I. v části týkající se potvrzení zamítavého výroku III. rozsudku soudu I. stupně.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp.zn. 12 C 86/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky se žalobou (po pozdější úpravě žalobního petitu) domáhají, aby byla České republice - Ministerstvu financí uložena povinnost zaplatit každé z nich částku 2 060 560,- Kč jako náhrady škody za nemovitost vydanou podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Po provedeném dokazování soud I. stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 23.9.2009, kterým žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce J. P. částku 1 643 759,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), stěžovatelce J. F. stejnou částku (výrok II.), žalobní návrh, podle něhož by žalovaná měla zaplatit každé stěžovatelce částku 416 801,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Výroky I., II. a IV. napadla žalovaná Česká republika odvoláním, stěžovatelky podaly odvolání proti všem výrokům. Odvolací soud pak rozhodl napadeným rozsudkem tak, že potvrdil prvostupňový rozsudek ve vyhovujících výrocích I. a II. ohledně částky 58 959,- Kč s příslušenstvím pro každou ze stěžovatelek a v zamítavém výroku III. (výrok I.), ve zbývající části vyhovujících výroků rozsudek změnil a žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Žalovaná Česká republika i stěžovatelky napadly rozsudek odvolacího soudu dovoláními, stěžovatelky proti výroku II. v části měnící prvostupňový rozsudek a proti výroku I. v části, ve které byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu I. stupně a proti výroku III.
Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná.
Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Z výše uvedených zjištění je patrné, že stěžovatelky napadly dovoláním i ústavní stížností tentýž výrok rozsudku odvolacího soudu (tj. výrok I. v části potvrzující zamítavý výrok III. rozsudku soudu I. stupně). Jestliže ústavní stížností navíc napadají výrok III. rozsudku odvolacího soudu (tj. výrok určující, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení), činí tak s odůvodněním, že proti takovému výroku není dovolání přípustné, přičemž odkazují namátkou na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu (pozn. tato rozhodnutí jsou však jiné povahy), aniž by proti tomuto výroku formulovaly nějaké námitky s ústavně právní relevancí. Ohledně tohoto výroku je třeba připomenout jeho závislost na výroku ve věci samé. Proto také ústavní stížnost proti nákladovému výroku sleduje v posuzované věci osud ústavní stížnosti proti výroku meritornímu.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2010
Ivana Janů, v. r.
soudce zpravodaj