ECLI:CZ:US:2010:1.US.1440.10.1
sp. zn. I. ÚS 1440/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. Ď., zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 52, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1423/2009, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 8 To 60/2009, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2009, čj. 46 T 1/2009 - 1004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti Ing. B. Ď. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Ke spáchání tohoto trestného činu došlo v restauraci Monarch, kde se stěžovatel dostal do slovní rozepře s V. K. ml. (dále jen "poškozený"). Ten, s určitým časovým odstupem, udeřil stěžovatele do obličeje. Poté stěžovatel, v úmyslu poškozeného usmrtit, vytáhl od pasu svoji legálně drženou pistoli a na poškozeného třikrát vystřelil z bezprostřední vzdálenosti. Každé jednotlivé střelné poranění bylo svou povahou smrtelné a již při zásahu prvním výstřelem (směřujícím do oblasti srdce) poškozený bezvládně padal na zem, ale stěžovatel ve střelbě pokračoval. Následující výstřely zasáhly již rotující tělo poškozeného do boku a zad. Po třetím výstřelu došlo ke vzpříčení náboje v hlavni, což znemožnilo další pokračování ve střelbě. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu propadnutí věci (pistole SIG SAUER se zásobníkem).
Podle stěžovatele obecné soudy, byť útok poškozeného na stěžovatele vyhodnotily jako pohnutku jeho činu, tuto okolnost neposoudily podle §33 písm. f) TrZ jako polehčující okolnost. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud by tak obecné soudy postupovaly, uložený trest by byl nižší. Soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy. Se zdůvodněním jejich neprovedení nesouhlasí, protože nerespektovaly závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09. Provedení těchto důkazů přitom bylo klíčové ke zjištění, zda obrana stěžovatele byla přiměřená či nikoli, event. zda intenzita útoku poškozeného nebyla vyšší.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně judikuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv jen dalším ze stupňů soustavy obecných soudů. Proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů.
V této souvislosti je třeba vidět, že argumentace stěžovatele, spočívající v tom, že jednal v nutné obraně, je pouhým opakováním obhajoby uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a zopakované v opravných prostředcích. Již tím je Ústavní soud stěžovatelem stavěn do pozice, která mu nepřísluší.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí, včetně usnesení Nejvyššího soudu, je patrno, že obecné soudy se velmi obsáhle zabývaly argumentem stěžovatele, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně. Dospěly k řádně zdůvodněnému závěru, že tomuto tvrzení nelze, s ohledem na zjištěný skutkový stav, přisvědčit. Stěžovatel nejednal za podmínek nutné obrany (str. 29 - 33 rozsudku, 4 - 5 usnesení odvolacího soudu, 8 - 11 usnesení Nejvyššího soudu), neboť opakovaná střelba proti poškozenému byla zcela zjevně nepřiměřenou reakcí na útok poškozeného. Úder ze strany poškozeného byl jediný a velmi malé intenzity. O tom svědčí nejen znalecké posudky, které se stěžovatel snaží zpochybnit, ale také další ve věci provedené a ničím zpochybněné důkazy (výpovědi očitých svědků, vyvracející tvrzení stěžovatele o "brutálním" útoku poškozeného, fotografie stěžovatele pořízené policejním orgánem bezprostředně po činu či lékařská zpráva pořízená při nástupu do vazební věznice). Naproti tomu opakovaná střelba stěžovatele do těla poškozeného, směřovaná do míst s životně důležitými orgány, kdy další dva výstřely byly vedeny proti již bezvládnému tělu (přičemž další střelbě zabránilo vzpříčení náboje), svědčí spíše o mstě, resp. odvetě. O převládnutí afektu zlosti nad stěžovatelem tvrzeným afektem strachu svědčí i závěry znaleckého posudku (str. 19 rozsudku).
Pokud soud prvního stupně a odvolací soud odmítly důkazní návrhy stěžovatele, nelze v jejich postupu shledat porušení jeho základních práv. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem - v daném případě tedy posouzení jednání stěžovatele z hlediska použití přiměřenosti prostředků ke své obraně. Jinými slovy, soudy nemusí provést všechny navržené důkazy, pokud je skutkový stav dostatečně prokázaný a pokud vyloží důvody, které je k odmítnutí vedly. V tomto konkrétním případě soudy podrobně vyložily, proč navrhované doplnění dokazování považovaly za nadbytečné. Odůvodnění tohoto postupu přitom nelze považovat za nesrozumitelné, jak je tvrzeno v ústavní stížnosti. Úvaha stěžovatele, opírající se o ničím nedoložené tvrzení o pěstování bojových sportů poškozeným, o jeho násilnických sklonech a dalších, nebyla způsobilá zpochybnit skutkový stav zjištěný bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Úder ze strany poškozeného byl pouze jeden, velmi malé intenzity a použití střelné zbraně stěžovatelem bylo zjevně nepřiměřené. Závěry obecných soudů, zdůvodňující neprovedení obhajobou navržených důkazů, odpovídají závěrům konstantní judikatury Ústavního soudu o neopomenutých důkazech, neboť z odůvodnění vplývá, že se jednalo o důkazní návrhy, které nemohly změnit skutkový stav zjištěný bez důvodných pochybností. Jednalo se o důkazy již vyvrácené důkazy jinými. Pro stručnost je možné na tyto důvody odkázat (str. 34 - 39 rozsudku, str. 4 usnesení odvolacího soudu).
Jako nedůvodnou posoudil Ústavní soud také námitku týkající se výše uloženého trestu z důvodu neaplikace polehčující okolnosti upravené v §33 písm. f) TrZ. Jak vyplývá z čl. 90 Ústavy ČR, jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn a trestní zákon mu pro jeho rozhodování poskytuje alternativní možnosti, z nichž právo výběru přísluší soudu.
Podle článku 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Při stanovení druhu a výměry trestu je rozhodování obecných soudů nezastupitelné. Zásadně není v kompetenci Ústavního soudu závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu, tzn. mj. o (ne)aplikaci polehčujících a přitěžujících okolností, přehodnocovat. Jedná se o otázku, která je součástí nezávislého soudcovského rozhodování. Ústavnímu soudu, který není součástí obecných soudů a není jim rovněž nadřízen, nepřísluší vstupovat do hodnocení skutečností pro výši trestu rozhodných provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti. To připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení ze zásad pro ukládání trestu v trestním zákoně stanovených. Pokud obecný soud při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin postupuje podle obecných zásad platných pro ukládání trestů, jak tomu bylo v projednávané věci, není dán důvod pro jakýkoliv zásah Ústavního soudu do rozhodování soudu o druhu a výměře trestu.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a navazujících rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, proč neshledaly zákonné důvody k aplikaci stěžovatelem tvrzené polehčující okolnosti. Stěžovatel nejednal v nutné obraně, ale vědomě a úmyslně opakovaně použil střelnou zbraň proti poškozenému za situace, kdy již po prvním výstřelu poškozený ztratil schopnost jakéhokoli jednání.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a jeho návrh, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu