ECLI:CZ:US:2010:1.US.1481.10.1
sp. zn. I. ÚS 1481/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. I., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Jelínkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Krčínova 1089/4, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2010, čj. 7 Co 3099/2009 - 141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2010 stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 9. 2009, čj. 5 C 83/2009 - 69, tak, že zamítl jeho žalobu na určení, že do vlastnictví J. I., zemřelého dne X. X. XXXX, náleží jako ležící pozůstalost ve výroku specifikované nemovitosti.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo porušeno jeho právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 a zákaz diskriminace podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Soudce zpravodaj se v souladu s ustanovením §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, který však zjevně není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytl. Proti tomuto rozsudku bylo přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jak je ostatně uvedeno i v poučení zmíněného rozsudku. Dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pokud stěžovatel dovolání nepodal, naplnil tím podmínky nepřípustnosti své ústavní stížnosti stanovené ve shora citovaném §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu