ECLI:CZ:US:2010:1.US.15.10.1
sp. zn. I. ÚS 15/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Martinem Alšem, advokátem se sídlem v Plzni, Hlouškova 30, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2009, čj. 23 Cm 109/1999-736, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009, čj. 11 Cmo 278/2009-752, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným usnesením, jimiž obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na zrušení, popř. částečné zrušení předběžného opatření, vyslovujícího zákaz zatížení blíže identifikovaného domu. Jádrem ústavní stížnosti je argumentace, dle níž je stěžovatel omezen ve výkonu svého vlastnického práva předběžným opatřením již bezmála deset let. Soudy tak upřednostňují relativní právo věřitele na úkor absolutního práva vlastníka (stěžovatele), což nemůže v testu proporcionality obstát. "Dočasné" omezení vlastnického práva stěžovatele se rovná jeho zbavení, neboť jde o obchodní dům a stěžovatel nemá možnost sjednávat nové nájemní smlouvy.
Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 5. 2009, čj. 23 Cm 109/1999-736, zamítl návrh stěžovatele na zrušení, popř. částečné zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením Vrchního soudu v Praze dne 29. 3. 2000, jímž bylo stěžovateli zakázáno prodat, pronajmout, vložit jako vklad do obchodní společnosti, zastavit či jiným způsobem zatížit dům blíže identifikovaný v tomto rozhodnutí. Důvody, pro které předběžné opatření soud nařídil, se totiž nezměnily.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2009, čj. 11 Cmo 278/2009-752, usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění především konstatoval, že žalobce se proti stěžovateli domáhá zaplacení částky 29 600 000 Kč z titulu náhrady škody a odpovědnosti za vady prodané věci, neboť stěžovatel při prodeji nemovitosti žalobci zatajil, že vyinkasoval nájemné za 20 let dopředu a peníze si ponechal. Stěžovatel předběžné opatření, jak dále konstatoval soud, nerespektuje, za což jsou mu ve vykonávacím řízení ukládány pokuty. V objektu je velké množství nájemců, kteří se stěžovatelem uzavčřeli nájemní smlouvy. Rovněž tak je dle soudu ze spisu zřejmé, že stěžovatel nabízel prostory k pronájmu v průběhu sporu. Se zřetelem k tomu soud uzavřel, že důvody, pro něž bylo předběžné opatření nařízeno, trvají, předběžné opatření neztrácí své opodstatnění a není dán důvod pro jeho zrušení. I nadále trvá stav, kdy by mohl vzniknout prostor pro právní úkony vytvářející nevratný stav, a v případě vyhovění žalobě ohledně uplatněné částky, která je vysoká, by mohl být ohrožen výkon rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a Ústavní soud v jejich argumentaci neshledává prvky libovůle, svévole, či jiného porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele; to platí rovněž pro závěr, že i nadále trvají důvody pro nařízení předběžného opatření a že je zde obava z ohrožení výkonu rozhodnutí. Samotný fakt, že stěžovatel je předběžným opatřením omezen již po dobu dosahující téměř deseti let, není důvodem pro zrušení předběžného opatření. Touto námitkou si stěžovatel nepřímo stěžuje především na délku soudního řízení. Má-li zato, že v řízení dochází k průtahům, má k dispozici především stížnost na průtahy a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle zákona o soudech a soudcích, případně přiměřené zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., jakož i další prostředky nápravy. Pokud stěžovateli předběžným opatřením vzniká škoda nebo jiná újma, bude mít za podmínek stanovených občanským soudním řádem právo proti navrhovateli předběžného opatření na jejich náhradu.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. ledna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu