ECLI:CZ:US:2010:1.US.152.10.1
sp. zn. I. ÚS 152/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Opava, Hauerova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 678/2009, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2008, čj. 6 To 89/2008 - 1135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti J. R. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále též "okresní soud") ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 3 T 231/2002, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného zčásti samostatně a zčásti ve spolupachatelství s obviněnou M. H. Trestného činu se dopustil skutky popsanými ve výrokové části citovaného rozsudku, za které byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva roky se zkušební dobou čtyř let. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu i jeho zástupce na dobu pěti let. Zemědělský podnik Rázová, s. p., jako poškozený, byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poté co věc prošla odvolacím a dovolacím řízením, krajský soud, v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, doplnil popis skutku a rozhodl (nyní napadeným rozsudkem) tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) TrZ. Tento trestný čin spáchal stěžovatel tím, že jako ředitel Zemědělského podniku Rázová, s. p., tedy jako statutární orgán podle §12 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s §15 písm. g), h) téhož zákona a dále v rozporu s §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g), h) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v tehdy účinném znění, i přes záporné stanovisko Ministerstva zemědělství České republiky a jeho územního odboru, uzavřel se Sdružením fyzických osob RENTA smlouvy o poskytnutí ve výrokové části specifikovaných motorových vozidel do trvalého nájmu Zemědělskému podniku Rázová, s. p. (bod 1/a,b výroku) a smlouvy o pronájmu motorových vozidel specifikovaných ve výroku (bod 2/a,b výroku). Pod bodem 3. výroku rozsudku stěžovatel uzavřel s J. J. ústní dohodu o zajištění šesti až osmi motorových vozidel a předal mu částku 500.000,- Kč. J. J. vyúčtoval pouze 203.964,- Kč. Zbývající částku ve výši 296.036,- Kč nevyúčtoval a nevrátil. Tímto jednáním stěžovatel způsobil Zemědělskému podniku Rázová, s. p., škodu ve výši 597.209,- Kč. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců se zkušební dobou dvaceti měsíců a byl mu uložen trest zákazu činnosti na dobu patnácti měsíců. Vedle toho mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 597.209,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že ve věci nebyly provedeny všechny důkazy za účelem zjištění skutkového stavu podle §2 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ") a hodnocení provedených důkazů obecnými soudy považuje za neobjektivní. Skutková zjištění jsou, podle názoru stěžovatele, v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nebyly opatřeny důkazy, které by odůvodňovaly závěr, že by ve vztahu ke svému jednání popsaným pod body 1/a, b) a 2/a, b) nerespektoval nějaké závazné a jednoznačné stanovisko Ministerstva zemědělství České republiky a jeho Územního odboru v Bruntále. Nebyl proveden žádný důkaz, který by objektivizoval výši způsobené škody. V této souvislosti poznamenal, že na základě exekučních příkazů již část své povinnosti k náhradě škody splnil, proto je výrok o náhradě škody nesprávný. Rovněž ve vztahu k bodu 3. výroku o vině má informace, že J. J. již dávno přede dnem rozhodování krajského soudu o odvolání, tj. před 21. 5. 2008, dlužnou částku ve výši 296.036,- Kč uhradil. Navíc znalec uvedl, že jednáním stěžovatele ve vztahu k bodu 2. výroku rozsudku nebyla způsobena žádná škoda. Tvrzení soudu, že za škodu je nutno považovat celkové nájemné, které poškozený Zemědělský podnik Rázová, s. p., uhradil za pronájem obou vozidel, nelze akceptovat, neboť obě vozidla byla po celou dobu nájemního vztahu poškozeným používána. Neobstojí ani tvrzení, že pronájem těchto vozidel byl nadbytečný. Žádný takový závěr ze znaleckého posudku nevyplývá. Na závěr uvedl, že popis skutku bod 3. výroku rozsudku neobsahuje všechny znaky stíhaného trestného činu.
Po prostudování ústavní stížnosti, a obsahu spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 3 T 231/2002, dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že podaná stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci. Z obsahu stížnosti je zřejmé, že opětovně namítá, že obecné soudy vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, který je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, zejména ve vztahu ke způsobené škodě, kterou považuje za nesprávnou. Domáhá se v plném rozsahu přezkoumání napadených rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl jen dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice se skutkovými a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v průběhu celého trestního řízení, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR.
Pokud jde o zjištění skutkového stavu, platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování důležité a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočující ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodnily.
V projednávané věci obecné soudy na základě řádného dokazování a hodnocení provedených důkazů spolehlivě zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností. Ten posoudily správně i po právní stránce a ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Učiněná skutková zjištění jsou dostatečně důkazně podložena a s provedenými důkazy nejsou v extrémním rozporu, jak tvrdil stěžovatel.
Výhrady stěžovatele k posouzení skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele již přiměřeně vypořádaly, včetně Nejvyššího soudu. Stěžovatel nedůvodně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu instančnímu přezkumu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel, bez souhlasu Ministerstva zemědělství České republiky a jeho Územního odboru a v rozporu s jeho stanoviskem k počtu osobních vozidel v podniku ze dne 14. 3. 1997 a 27. 10. 1997, uzavřel jednak ústní dohodu s J. J., jednak shora označené smlouvy o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingových smluv a nájemní smlouvy. Ty byly jednoznačně učiněny ve prospěch Sdružení RENTA, jejímiž členy byly manželka stěžovatele a matka spoluobžalované M. H. Při stanovení výše škody, která poškozenému státnímu podniku vznikla v přímé příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele, vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, strojírenství, doprava, odvětví oceňování majetku podniků, který dospěl m.j. k závěru, že škoda pod bodem 2/a, b) výroku rozsudku vznikla zaplacením celkového nájemného za pronájem vozidel, který byl pro zmíněný podnik zcela nadbytečný. Odvolací soud se zabýval i tvrzením stěžovatele, že na základě exekučních příkazů již část své povinnosti k náhradě škody splnil. Provedl důkaz příslušným exekučním spisem a poukázal i na sdělení ředitele Zemědělského podniku Rázová, s. p., ze dne 28. 4. 2008, že do doby rozhodování krajského soudu nebylo stěžovatelem nic uhrazeno ani vymoženo (č. l. 1117 spisu). V této souvislosti Ústavní soud pro úplnost dodává, že tuto skutečnost potvrzuje i následné sdělení právního zástupce poškozeného ze dne 22. 12. 2008 (č. l. 1178 spisu). Odvolací soud neopomněl ani výhrady stěžovatele k výši způsobené škody pod bodem 3. výroku rozsudku. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku krajského soudu (č. l. 1148 spisu) a z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 9 usnesení), právě proto, že výše škody pod bodem 3. výroku o vině byla považována za spornou, byl poškozený s tímto nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Z tohoto důvodu bylo stěžovateli uloženo nahradit pouze škodu, která vznikla jeho jednáním pod bodem 1/a,b) a 2/a,b) výroku o vině a po provedeném dokazování byla nesporná.
V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které se výše uvedenými argumenty stěžovatele opakovaně zabývaly a s nimi se vypořádaly.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení, promítajících se do roviny protiústavnosti. Trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem. Jejich závěry plynoucí z posouzení všech důkazů svědčících ve prospěch i neprospěch stěžovatele, tzn. rozhodnutí o tom, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Proto stěžovatelem požadovaný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů není v dané věci namístě. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že právo na spravedlivý proces negarantuje právo na úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele, ale znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, tak jako tomu bylo v projednávané věci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu