ECLI:CZ:US:2010:1.US.1527.10.1
sp. zn. I. ÚS 1527/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti V. B., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Charvátova 11, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.7.2009, č.j. 68 Co 91/2009-36, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, č.j. 20 Cdo 888/2010-62, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práva svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 11121/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2.7.2009, č.j. 68 Co 91/2009-36, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30.6.2008, č.j. 35 Nc 11121/2008-2, o nařízení exekuce na majetek stěžovatelky. Stěžovatelka namítá, že o věci v prvním stupni rozhodoval místně nepříslušný soud, neboť v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 3 nebydlí ani ona, ani povinný F. B., který je sice hlášen k pobytu v P., na této adrese se však nezdržuje, bydlí zde pouze jeho otec shodného jména a příjmení, zatímco povinný bydlí neznámo kde. Tyto skutečnosti uvedla stěžovatelka již ve svém odvolání ze dne 1. 12. 2008, které doplnila podáním ze dne 18.5.2009, ve kterém poukázala na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.4.2009, č. j. 55 Co 92/2009-23, které se týká obdobné exekuční věci a stejných účastníků, a z něhož vyplývá, že dle sdělení soudní exekutorky povinný č. 2 F. B. nemá bydliště a je bez přístřeší. Ačkoli stěžovatelka ve svém odvolání navrhla, aby tímto usnesením, jehož kopii přiložila, odvolací soud provedl důkaz, z protokolu o jednání konaném dne 2.7.2009 vyplývá, že doplnění odvolání ze dne 18.5.2009 nebylo přečteno, ani nebyl proveden důkaz citovaným usnesením Městského soudu v Praze. V průběhu tohoto jednání byl také odvolací soud upozorněn na to, že na adrese P., kam je soudem doručováno jako na adresu povinného, ve skutečnosti bydlí otec povinného F. B., který je shodného jména jako povinný F. B., který na této adrese ve skutečnosti nebydlí a poštovní zásilky za něj přebírá jeho otec. Aniž by tedy odvolací soud provedl navrhované důkazy k prokázání tvrzení stěžovatelky o tom, že povinný F. B. se nezdržuje v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 3, ve věci rozhodl a ve svém rozhodnutí se o stěžovatelkou navrženém důkazu nezmínil. Odvolací soud tak nevěnoval námitkám stěžovatelky ani jejím důkazním návrhům žádnou pozornost, navržené důkazy neprovedl, ani jejich neprovedení nezdůvodnil, a její námitky označil za neopodstatněné. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu, z nichž vyplývá povinnost obecných soudů vypořádat se s námitkami a argumenty účastníků řízení, jakož i důkazními návrhy majícími vztah k předmětu řízení. Odvolací soud stěžovatelku v napadeném usnesení poučil o přípustnosti dovolání proti napadenému rozhodnutí, usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5.2010, č.j. 20 Cdo 888/2010-62, však bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné. Nepřípustnost dovolání dovodil Nejvyšší soud ČR z ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném od 1.7.2009 s tím, že ani nesprávné poučení v usnesení městského soudu o přípustnosti dovolání přípustnost dovolání nezakládá. Navrhovatelka tvrdí, že odmítnutím jejího dovolání pro nepřípustnost jí Nejvyšší soud ČR odepřel přístup k soudu a bylo jí odepřeno meritorní přezkoumání jejího dovolání, které podala ve shodě s poučením v usnesení odvolacího soudu, že proti jeho rozhodnutí je dovolání přípustné. Tím byla dotčena základní práva navrhovatelky, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jednou z těchto podmínek je i dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která počíná dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovatelce zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 a odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze jako nepřípustné, byla ústavní stížnost podána včas.
Následně se Ústavní soud mohl zabývat opodstatněností ústavní stížnosti ve vztahu k tomuto usnesení Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že je v této části zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala se závěry Nejvyššího soudu ohledně posouzení přípustnosti jejího dovolání, a to jak z hlediska přípustnosti dle příslušných ustanovení o.s.ř., tak i s ohledem na nesprávné poučení Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud se otázkou přípustnosti dovolání ve svém usnesení podrobně zabýval a své závěry podpořené odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu řádně zdůvodnil. Postup Nejvyššího soudu nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a shledává, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím neporušil ústavním pořádkem zaručená základní práva stěžovatelky. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech zasahovat, nedojde-li k protiústavnímu excesu.
Ve vztahu k vadnému poučení Městského soudu v Praze Nejvyšší soud konstatoval, že přípustnost podaného dovolání nemůže založit skutečnost, že dovoláním napadené usnesení bylo opatřeno nesprávným poučením o možnosti jeho podání. Jiné důsledky má však chybné poučení ve vztahu k posouzení včasnosti ústavní stížnosti. Při striktně formalistickém přístupu by totiž bylo možné učinit závěr, že ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze je podána opožděně. Rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), by tak bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.7.2009. K takovému formalistickému přístupu se však Ústavní soud neuchýlil. Stěžovatelka v daném případě postupovala v oprávněné důvěře ve správnost poučení vrchního soudu. Ústavní soud již ve své judikatuře zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci (v daném případě nesplnění povinnosti poskytovat účastníkům řízení řádné poučení o jejich procesních právech a povinnostech ze strany vrchního soudu) nemohou jít k tíži těch, kteří u soudu hledají ochranu svých základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 332/04, N 173/35 SbNU, str. 323, či sp. zn. II. ÚS 1331/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že lhůtu k podání ústavní stížnosti je třeba odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání, byť dovolání nebylo v daném případě zákonem předvídaným prostředkem sloužícím k ochraně práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za včasnou i ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že také v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze je návrh stěžovatelky zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř. a exekučního řádu, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád a exekuční řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu či exekučního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Městský soud v Praze nevypořádal s jejími důkazními návrhy a na základě toho dospěl k nesprávnému závěru ohledně místní příslušnosti soudu projednávající věc v prvním stupni.
V dané věci je třeba zdůraznit, že doplnění odvolání ze dne 18. 5. 2009, které, jak uvádí stěžovatelka, nebylo soudem při jednání dne 2. 7. 2009 čteno, obsahuje nově pouze odkaz na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2009, č. j. 55 Co 92/2009-23, které se týká obdobné exekuční věci týchž účastníků. Konkrétně se v tomto usnesení, které je založeno na č. l. 26 a 27 spisu, uvádí, že soud vycházel při závěrech o místní příslušnosti z tvrzení exekutorky, že jí 2. povinný, kterému doručila usnesení o nařízení exekuce, při tomto doručení sdělil, že je bez přístřeší.
Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že při jednání konaném před odvolacím soudem dne 2. 7. 2009 bylo čteno odvolání stěžovatelky, právní zástupce stěžovatelky na toto odvolání ve svém přednesu odkázal a také poukázal na "rozhodnutí senátu 55 C zdejšího soudu ve zcela obdobné věci". Doplnění odvolání pak bylo předáno krátkou cestou zástupkyni oprávněné, která se k němu vyjádřila. Soud také při jednání dne 2. 7. 2009 provedl důkaz čtením výpisu z Centrální evidence obyvatel a obsahu doručenky připojené na č. j. 22 spisu, ze které vyplývá, že si povinný č. 2 osobně převzal zásilku - předvolání k jednání - na adrese Sudoměřská 48/560 - Praha 3, tedy v místě svého trvalého bydliště dle Centrální evidence obyvatel.
V písemném odůvodnění svého napadeného usnesení pak Městský soud v Praze stěžovatelkou namítané usnesení téhož soudu v obdobné věci v narativní části uvedl, na základě provedeného dokazování však k závěru o místní nepříslušnosti soudu prvního stupně nedospěl. Soud přitom poukázal na skutečnost, že povinný č. 2 převzal vykonávaný rozsudek na adrese P., na které byl hlášen v době zahájení exekučního řízení dle Centrální evidence obyvatel k trvalému pobytu, proto jsou splněny podmínky §45 odst. 2 exekučního řádu, podle něhož je místně příslušný soud, v jehož obvodu má povinný bydliště, a nemá-li bydliště, soud, v jehož obvodu se zdržuje.Městský soud v Praze přitom považoval námitku stěžovatelky, že si povinný č. 2 na adrese svého trvalého pobytu pouze přebírá poštu, aniž by se tam trvale zdržoval, za účelovou.
Takto odůvodněný závěr Městského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se všemi námitkami stěžovatelky podrobně zabýval a rozhodl o věci způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Odvolací soud také stěžovatelce vyložil, že pokud v jiném řízení shledal Městský soud v Praze v obdobné věci nedostatek místní příslušnosti, vyšel z jiných skutkových zjištění. Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit stěžovatelce v tom, že by doplnění odvolání a jeho příloha "zůstaly zcela stranou pozornosti odvolacího soudu" a byly tak opomenutými důkazy, s nimiž se odvolací soud nevypořádal a nezmínil je v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že Městský soud v Praze dospěl ve více různých senátech ohledně téže právní otázky k odlišným názorům, zde Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyslovil (usnesení ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 528/05), že je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. V dané věci je navíc třeba upozornit na rozdílné skutkové okolnosti, které mohou u jednotlivých konkrétních případů doručování vyjít najevo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu