ECLI:CZ:US:2010:1.US.1552.10.1
sp. zn. I. ÚS 1552/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Příbram 1, Zahradnická 140, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 5 Tdo 95/2010, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009, čj. 6 To 49/2009 - 339, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2009, čj. 53 T 4/2008 - 247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti V. L. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1, k ustanovení §140 odst. 2 alinea druhá, trestního zákona (dále jen "TrZ") za použití §143 TrZ a pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, k ustanovení §250 odst. 1, 2 TrZ. Trestné činy spáchal tím, že si opatřil dva kusy reprodukcí bankovek s přetiskem "FACSIMILE" v nominální hodnotě 500 EUR, v úmyslu získat za ně platnou měnu. Ve dvou případech (na čerpací stanici a v prodejně) požadoval rozměnění jednoho kusu této bankovky, kterou vydával za pravou. Na čerpací stanici neměli adekvátní hotovost a v prodejně prodavačka poznala, že jde o padělek, zavolala pracovníka bezpečnostní služby, který stěžovatele zadržel do příjezdu příslušníků Policie ČR. V případě rozměnění padělaných bankovek by vznikla škoda ve výši 26.360,- Kč. Za to a za sbíhající se trestný čin výtržnictví (trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 10. 2008, čj. 3 T 160/2008 - 38) byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Tento trest mu byl uložen podle §140 odst. 2 trestního zákoníku při spodní hranici trestní sazby, která u tohoto tr. činu (padělání a pozměňování peněz) činí 5 až 10 let odnětí svobody. Současně byl zrušen výrok o trestu z označeného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. Odvolání stěžovatele bylo odvolacím soudem zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), neboť bylo podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů.
Stěžovatel obecným soudům vytkl hrubé porušení základní zásady trestního řízení, zejména zásadu "v pochybnostech ve prospěch" a presumpci neviny.
Soud prvního stupně se nezabýval vznikem a způsobem nabytí předmětných reprodukcí bankovek, nenechal vypracovat znalecký posudek ohledně chování stěžovatele na místě činu, který klidně čekal na policii, jsa přesvědčen o pravosti bankovek. Odvolací soud sice obhajobu stěžovatele ohledně nabytí "bankovek" od neznámého muže jako platbu za prodané zboží akceptoval, ale rozsudek ani nezměnil ani nezrušil. Nejvyšší soud se pak věcí meritorně vůbec nezabýval.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že není podložena jakoukoliv ústavně právní argumentací. Stěžovatel pouze opakuje argumenty, jimiž se v podstatě domáhá změny ve skutkových zjištěních a hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Jedná se přitom o opakování jeho obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy, s níž se soudy, včetně Nejvyššího soudu, ústavně konformním způsobem vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.
V projednávané věci bylo dokazování provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí, z něhož bez jakýchkoli pochybností vyplynulo, že se stěžovatel snažil udat předmětné reprodukce bankovek v nominální hodnotě 500 Euro jako pravé peníze. Podstatné bylo prokázání úmyslu stěžovatele v tom, že ke směně předkládal reprodukce bankovek.
Vzhledem k vyjádření samotného stěžovatele, že s ohledem na své obchodní aktivity přicházel pravidelně do styku s euro bankovkami, byť nižší nominální hodnoty, nebyla akceptována ani jeho obhajoba, spočívající v tom, že vůbec nevěděl, že bankovky, které hodlal rozměnit, jsou pouhými reprodukcemi. V této souvislosti nelze pominout, že druhou bankovku stěžovatel před policisty zatajil. Ta byla nalezena až při prohlídce vozidla stěžovatele, navíc jen tak volně položená mezi sedadlem řidiče a spolujezdce, ačkoli se mělo jednat v přepočtu o částku zhruba 13.000,- Kč.
Z odborných vyjádření České národní banky, na rozdíl od tvrzení stěžovatele, vyplývá, že předložené padělky bankovek s nominální hodnotou 500 Euro s přetiskem "FACSIMILE" jsou méně zdařilé, byly hodnoceny stupněm čtyři a jedná se o reprodukce.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel se snažil rozměnit pouhé reprodukce zmíněných bankovek, předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci a jeho jednání naplnilo i všechny znaky podvodu ve stadiu pokusu.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou námitek stěžovatele uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem odvolací soud, v rámci odvolacího řízení, vypořádal. V hodnocení důkazů, což je podstatou ústavní stížnosti stěžovatele, nebylo shledáno nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny. Pochybení nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který, byť dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ, se otázkou skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů zabýval (str. 5 - 6 usnesení).
Za těchto okolností stačí odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako ústavně souladného výrazu nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, nevykazující prvky svévole.
Po posouzení všech uvedených skutečností nebylo shledáno nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem namítanému porušení jeho základních práv a svobod.
Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), za plného respektování práva na spravedlivý proces. Byl mu zaručen přístup k nezávislému a nestrannému soudu a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Věc byla projednána spravedlivě a veřejně, v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a vznášet návrhy. Soudy se jeho věcí náležitě zabývaly a svá rozhodnutí řádným způsobem odůvodnily (čl. 36 odst. 1 Listiny). Právo na spravedlivý proces negarantuje právo na úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele, ale znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, tak jak tomu bylo v projednávané věci. Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu