ECLI:CZ:US:2010:1.US.1554.10.1
sp. zn. I. ÚS 1554/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2010, č. j. 6 To 89/2010-113, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 12. 2009, č. j. 9 T 94/2009-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že řídil po požití značného množství alkoholu (1,5 g/kg) osobní automobil, přičemž vlivem podnapilosti a špatným posouzením prostoru, rychlosti a vzdálenosti narazil do betonové zídky a způsobil škodu na vozidle ve výši nejméně 50.000,- Kč a blíže nevyčíslitelnou škodu na betonové zídce.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně podle něj vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu, jelikož automobil v okamžiku nehody neřídil on, ale jeho přítelkyně P. J.; rovněž je zatíženo procesní vadou, neboť soud vycházel z procesně nepoužitelných výpovědí policistů, kterým dal přednost před výpověďmi přímých svědků v hlavním líčení.
Odvolací soud odvolání stěžovatele zamítl, neboť závěry soudu prvního stupně považoval za správné a zákonné.
Stěžovatel v ústavní stížností - v souladu s konstatováním prvostupňového soudu - uvádí, že v předmětném trestním řízení stály proti sobě dvě skupiny svědeckých výpovědí; proti skupině přímých svědků potvrzujících stěžovatelovu nevinu stála druhá skupina důkazů, a to výpověď svědka Pavlů (jedná se o pseudonym) podepřená výpověďmi zasahujících strážníků městské policie a příslušníků Policie České republiky. Za tohoto stavu měl soud - podle stěžovatele - rozhodnout v souladu se zásadou presumpce neviny a hodnotit důkazy podle zásady in dubio pro reo zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zprostit stěžovatele obžaloby.
Podle stěžovatele je zřejmé, že proti němu nestála jedna rovnocenná skutková verze obžaloby, ale minimálně dvě verze; výpověď desetiletého svědka Pavlů je totiž v rozporu nejen s výpověďmi svědků K., M., J. a Č., ale je v rozporu i s výpovědí samotných policistů a tvoří tak samostatnou, ničím nepodpořenou, verzi skutkového děje. Stěžovatel poukázal zejména na rozporná tvrzení tohoto svědka. Posádka automobilu měla například podle tohoto svědka ihned po nárazu do zdi vystoupit z vozidla a tlačit jej, což je v rozporu s výpověďmi všech ostatních vyslechnutých svědků; z ostatních důkazů totiž shodně vyplývá, že vozidlo po nárazu odjelo dalších 30 metrů na parkoviště, aniž by automobil kdokoliv tlačil. Nevěrohodnost výpovědi svědka Pavlů potvrzuje rovněž fakt, že svědek uvedl, že do automobilu viděl a poznal, kdo řídil a že nikdo neseděl na zadním sedadle, byť má tento automobil tmavá skla; na výslovný dotaz obhájce uvedl, že ani neví, zda do auta bylo vidět.
Podle stěžovatele dále soudy vycházely z výpovědí strážníků městské policie a příslušníků Policie ČR, kteří vypovídali pouze to, co se při provádění vyšetřovacích úkonů údajně dozvěděli na místě od jiných osob, konkrétně od svědků Č., K. a M.; ti stěžovatele měli na místě samém označit za řidiče, "a to přesto", že uvedení svědci byli vyslechnuti u hlavního líčení a tyto skutečnosti nepotvrdili. Tím prý došlo k porušení základních zásad trestního procesu, a to zásady bezprostřednosti a ústnosti. Přitom Ústavní soud opakovaně judikoval, že použití výslechu zasahujících policistů ve vztahu k jimi sepsanému úřednímu záznamu, či jiným součástem spisového materiálu je nepřípustné (sp. zn. II. ÚS 2014/07 ze dne 14. 5. 2008, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 49, str. 217 nebo II ÚS 268/03 z 3. 11. 2004, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 35, str. 241).
Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že obecné soudy porušily zejména jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obou soudů zrušil.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karviné evidovaný pod sp. zn. 9 T 94/2009. Zjistil, že Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 2. 12. 2009, č. j. 9 T 94/2009- 96 uznal stěžovatele vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále též "tr. zák." nebo "trestní zákon") a odsoudil jej podle §201 odst. 2 tr. zák., za použití §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr.zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 2 roky a podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák, k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody na 2 měsíce.
Okresní soud při svém rozhodování vyšel mj. z výpovědí svědků, jež rozdělil na ty, kteří vypovídali ve prospěch stěžovatele a na ty, jež vypovídali v jeho neprospěch. Do první skupiny patří kamarád stěžovatele, svědek M. Č., který i podle tvrzení stěžovatele, cestoval ve vozidle, jehož nehoda byla podnětem pro celé trestní řízení. Dále do této skupiny patří přítelkyně stěžovatele, svědkyně P. J., a známá P. J., svědkyně G. B. Těsně po nehodě přitom měl stěžovatel svoji přítelkyní (řídící vozidlo), agresivně vystrčit z vozidla; ta pak šla uplakaná pryč, kdy cestou náhodně potkala G. B., jíž sdělila, že měla nehodu. Stěžovatel a M. Č. měli v mezidobí uzavřít vozidlo a jít do blízkého baru, kde pili pivo [srov. č.l. 68, 79 (str. 3, 4), 92 (str. 2, 3)].
Podle okresního soudu do druhé skupiny patřil svědek J. M., který v době nehody seděl na parkovišti (kde k nehodě došlo) v zaparkovaném vozidle, a hlídal svého desetiměsíčního syna. Svědek J. M. uvedl, že z automobilu, který těsně předtím narazil do zídky, vystoupili dva muži, jež následně vrávoravým krokem zamířili do baru v blízkosti parkoviště; svědek pak zavolal policii. Dále do této skupiny patří městští strážníci a policista Policie České republiky, jež dorazili na místo nehody v souvislosti s telefonátem J. M., dále desetiletý svědek Pavlů, který místem nehody v inkriminované době projížděl na kole a konečně kuchař zmíněného baru, svědek M. K., jenž slyšel troubící vozidlo a vyšel ven, aby viděl, co se stalo; kdo řídil, neviděl [srov. č.l. 69 p.v. (str. 6), 70 (str. 7)].
Okresní soud uvěřil druhé skupině svědků. Svědek Pavlů a svědek J. M. nejsou na věci nikterak zainteresováni, a byť svědek M. posléze v hlavním líčení tvrdil, že neviděl, kdo vlastně řídil, minimálně viděl, jak vrávoravým krokem vozidlo opouštějí dva muži mířící po uzavření vozidla do baru [č.l. 70 (str. 8)] - ostatně proto také zavolal policii, neboť jinak byla tato nehoda bezvýznamná, poškozeno bylo v podstatě pouze vozidlo. Žádné ženy si M. nevšiml. Svědek Pavlů
pak uvedl, že vozidlo řídil holohlavý muž a "zcela jistě ve vozidle žádná žena v okamžiku nehody neseděla".
Okresní soud dále poukázal na výpověď městských strážníků, kteří jako svědci uvedli, že stěžovatele a jeho kamaráda M. Č. našli v baru u sklenice piva [č.l. 68 (str. 4) - 69]; M. Č. stěžovateli vyčítal, že neměl řídit [č.l. 93 (str. 3)]. Přitom se ani stěžovatel ani svědek M. Č. policistovi (strážníkům) ani nikomu dalšímu v restauraci, nezmínili, že by vůz měla řídit stěžovatelova přítelkyně [srov. např. č.l. 69 (str. 5)]. Svědek S. P., policista Policie ČR, pak ve své svědecké výpovědi při hlavním líčení konaném 2. 12. 2009 mj. doslova uvedl, že: "V průběhu (...) šetření nezazněla verze, že by vozidlo měla řídit žena, která by se měla po zastavení vozidla vyvrátit pryč, toto slyším poprvé až dnes." [č.l. 94 (str. 6)].
Na základě těchto zjištění pak soud uzavřel, že nevěří verzi, kterou soudu předestřela první skupina svědků. Dle názoru soudu totiž stěžovatel přišel s touto verzí až později, v průběhu trestního řízení, přičemž do pozice svědků potvrzujících jeho obhajobu nezjištěným způsobem vmanipuloval svoji družku P. J. a svého kamaráda M. Č., kteří oba u hlavního líčení jeho obhajobu potvrdili [poznámka: o tom, že by ve vozidle byla stěžovatelova přítelkyně, která ho dokonce měla řídit, se nezmiňuje žádný z vyslechnutých svědků a - jak již bylo uvedeno - nezmínili se o tom dokonce ani stěžovatel a jeho kamarád M. Č. policistovi a strážníkům, kteří na místo nehody přijeli]. Podle soudu je evidentní, že se stěžovatel snaží vyhnout trestnímu postihu; v dané věci však existují přesvědčivé důkazy, že to byl právě on, kdo vozidlo řídil. Soud se v této souvislosti ještě vypořádal s námitkou obhajoby, že je nepřípustné obcházet ustanovení §158 trestního řádu a vyslýchat policisty k obsahu sdělení svědků šetřené události. Tuto námitku soud vyhodnotil jako zcela nedůvodnou, neboť všichni policisté (roz. policista a strážníci) byli vyslýcháni pouze a výhradně k tomu, jaké úkony provedli na místě samém po svém příjezdu, se kterými osobami hovořili a co jim bylo těmito osobami sděleno; nejednalo se u těchto svědků - policistů o výslech k obsahu úředních záznamů o podaných vysvětleních zpracovaných v průběhu trestního řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2010, č. j. 6 To 89/2010-113, podle §256 trestního řádu bylo odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku okresního soudu zamítnuto. Krajský soud považoval závěry okresního soudu za správné a zákonné a v potřebném rozsahu i odůvodněné, a proto na odůvodnění napadeného rozsudku odkázal. Konstatoval, že odvolání stěžovatele je jen opakováním jeho obhajoby uplatněné v řízení před okresním soudem, v níž zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka nezl. Pavlů a věrohodnost a zákonnost výpovědí svědků - policistů.
Krajský soud - nad rámec odůvodnění prvostupňového soudu - toliko dodal, že výpověď policistů v daném případě není obcházením ust. §158 odst. 3, 4 trestního řádu, neboť policisté nepodávají výpověď o pořízeni záznamu či výslechu, ale o skutečnostech, které samí prožili a zaznamenali svými smysly. Za této situace se jedná o svědky ve smyslu §97 a násl. trestního řádu, kteří jsou povinni vypovídat jako svědci o tom, co je jim známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Skutečnost, že v době, kdy osobně (nikoli zprostředkovaně jako např. záznamem výpovědi svědka) vnímali události důležité pro trestní řízení, se nacházeli ve službě, není pro jejich postavení jako svědků podstatná a proto se zde neuplatni stěžovatelem vzpomínaná rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v odvolání (poznámka: II. ÚS 268/03 z 3. 11. 2004, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 35, str. 241 nebo sp. zn. III. ÚS 623/2000 z 27. 5. 2003, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, str. 163).
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Karviné. Uvedl, že stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces nebylo porušeno. V podrobnostech odkázal na protokoly o hlavním líčení a na odůvodnění svého rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se vyjádřil též Krajský soud v Ostravě. Ten toliko prohlásil, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje své odvolací námitky. Znovu upozornil, shodně se svým rozhodnutím, že příslušník Policie České republiky nebyl v řízení slyšen jako policejní orgán ve smyslu §158 trestního řádu, ale jako svědek ve smyslu §97 trestního řádu. I krajský soud souhlasil s případným upuštěním od ústního jednání podle §44 zákona o Ústavním soudu.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozsudkům - nepřinášejí.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry obecných soudů svévolné či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel jen opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání. S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
Ke dvěma stěžejním námitkám stěžovatele v ústavní stížnosti obsaženým pak Ústavní soud uvádí zejména následující:
Stěžovateli v prvé řadě nelze přesvědčit, že by se soudy v jeho případě dopustily procesního pochybení v tom, že by příslušníka Policie České republiky vyslýchaly k obsahu toho, co učinil součástí záznamu ve smyslu §158 trestního řádu, respektive toho, co se dozvěděl před nebo v průběhu sepisu tohoto záznamu. Okresní soud se totiž ve svém rozsudku zásadně (při rozhodování o vině stěžovatele) opírá o tu část výpovědi tohoto svědka, v níž soudu oznámil, že mu ani stěžovatel ani nikdo ze svědků v místě nehody nesdělil, že by v automobilu při nehodě měla být stěžovatelova přítelkyně, která by dokonce vozidlo řídila. Toto zjištění, tedy nemohl policista učinit ani součástí záznamu ve smyslu §158 trestního řádu, ani tuto informaci nemohl v průběhu tohoto úkonu nabýt. Naopak, skutečnost, že stěžovatel vozidlo řídil vyplynula především z výpovědi Pavlů a strážníků městské policie. Strážníky městské police nelze přitom zaměňovat s policejním orgánem ve smyslu §158 trestního řádu; strážníci nemají pravomoci policejního orgánu, jsou ve vztahu k podezřelému ve zcela jiné procesní pozici a jejich výpověď lze vnímat jako výpověď kteréhokoli svědka jiného.
Pokud jde o věrohodnost výpovědi nezletilého Pavlů, respektive o stěžovatelem tvrzené "rozpory" v jeho výpovědi, pak jeho výpověď není - podle přesvědčení Ústavního soudu - ani nevěrohodná ani nekonzistentní. Pavlů byl přímým svědkem nehody a byl touto nehodou dokonce přímo ohrožen. Viděl, jak stěžovatel, po nárazu do zídky, vystoupil z vozidla z místa řidiče. Z vytékajícího oleje z vozidla usoudil, že vozidlo, poté co stěžovatel odjel z místa nehody, bylo k baru dotlačeno [srov. č.l. 78 (str. 2) a č.l. 79 (str. 3)]; byť se tento jeho odhad ukázal jako nesprávný, na důkazní hodnotu jeho výpovědi jako celku to nemá žádný vliv. V této souvislosti lze tedy odmítnout stěžovatelovo stížnostní tvrzení, že proti stěžovateli "v řízení nestála jedna rovnocenná skutková verze obžaloby, ale minimálně dvě tyto verze", neboť to, jak se vozidlo dostalo z místa nehody k několik (desítek) metrů vzdálenému baru, samo o sobě zásadní roli nehraje.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu