ECLI:CZ:US:2010:1.US.1625.10.1
sp. zn. I. ÚS 1625/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. S., zast. JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, sídlem Lidická 57, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2.4.2010, sp.zn. 21 Co 92/2010, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a Meziříčské obchodní společnosti, spol. s.r.o., sídlem Dalimilova 1319/96, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 19.11.2009, č.j. 12 Nc 2101/2009-52, jímž mu soud uložil povinnost zdržet se převodu vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným ve výroku předmětného opatření a navazující povinnosti. Stěžovatel nejprve zrekapituloval vývoj právního vztahu s vedlejším účastníkem, v němž byl podle notářskému zápisu povinen zaplatit dlužnou částku. Protože si hodlal opatřit prostředky k úhradě této půjčky, uzavřel smlouvu o půjče a smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k určitým nemovitostem ve svém majetku. V reakci na tento postup vyhověl okresní soud návrhu vedlejšího účastníka a vydal usnesení o předběžném opatřením, kterým bylo stěžovateli uloženo, aby s dotčenými nemovitostmi nenakládal, zdržel se jejich zatížení nebo případného znehodnocení. Toto usnesení napadl stěžovatel odvoláním, které založil zejména na námitce nepřezkoumatelnosti usnesení soudu I. stupně. Stěžovatel svůj dluh vůči vedlejšímu účastníkovi uhradit a následně podal návrh na zrušení předběžného opatření, tomuto návrhu bylo vyhověno. O stěžovatelově odvolání bylo rozhodnuto napadeným usnesením krajského soudu tak, že se odmítá. V odůvodnění vyslovil krajský soud názor, že odvolání nemůže podat účastník, kterému napadeným rozhodnutím nebyla způsobena újma a odvolání nemůže směřovat proti rozhodnutí neexistujícímu. K tomu krajský soud dodal, že v době rozhodování odvolacího soudu je napadené předběžné opatření již pravomocně zrušeno a proti takovému rozhodnutí již odvolání není přípustné. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným usnesením bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k čemuž snáší řadu argumentů v části II. návrhu (zejména se koncentrujících do rozdílných období nastoupení účinků zrušení předběžného opatření a zrušení usnesením, kterým bylo předběžné opatření vydáno).
Z uvedených důvodů stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny zakotvující právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předloženého usnesení zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Okresní soud usnesením ze dne 19.11.2009, č.j. 12 Nc 2101/2009-52, vydal předběžné opatření, kterým uložil stěžovateli povinností omezující jeho vlastnické právo ke konkrétním nemovitostem. Předběžné opatření bylo omezeno do 28.2.2010. Podáním došlým soudu 4.2.2010 stěžovatel navrhl zrušení předběžného opatření, neboť dluh uhradil a pominuly tak důvody, pro které bylo vydáno zařízení. Okresní soud usnesením ze dne 12.2.2010, č.j. 12 Nc 2101/2009-142, předběžné opatření zrušil. Posléze dospěl krajský soud k závěru, že nejsou splněny podmínky pro věcné rozhodování o podaném odvolání, a proto napadeným usnesením odvolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že §201 OSŘ umožňuje účastníkovi, aby svým odvoláním napadl rozhodnutí soudu I. stupně, pokud tak nevylučuje ustanovení §202 OSŘ. Toto oprávnění však není bezvýjimečné, odvolání nemůže podat účastník, kterému napadeným rozhodnutím nebyla způsobena újma a odvolání nemůže směřovat proti rozhodnutí neexistujícímu. V době rozhodování odvolacího soudu bylo napadené předběžné opatření již pravomocně zrušeno a proti takovému rozhodnutí již odvolání není přípustné.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženým usnesením krajského soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu (event. do práva na spravedlivý proces) chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele bránit se proti nepříznivým důsledkům předběžného opatření. Nicméně, i v tomto případě je třeba vzít v úvahu obecnou roli soudnictví a jeho výkonu - jde o praktickou lidskou činnost, jejímž základním účelem je poskytování ochrany subjektivním právům a právem chráněným zájmům. Nejde přitom o nějakou abstraktní ochranu, ale o ochranu v konkrétních případech, kdy někdo tvrdí, že jeho právní sféra byla zasažena. Z tohoto důvodu je poskytování soudní ochrany spjato s pojmem právního zájmu, jenž vyjadřuje právě dotčení na právní sféře: tam, kde by se rozhodnutí soudu nemohlo nijak promítnout do subjektivních práv a povinností účastníka, nelze uvažovat o jeho právním zájmu na výsledku řízení. To plně platí i pro posuzovanou věc. Předběžné opatření bylo zrušeno, v důsledku čehož odpadlo omezení stěžovatelových vlastnických práv, jež s ním bylo spojeno. Zrušení usnesení o nařízení předběžného opatření by tak pro právní sféru stěžovatele nemohlo přinést jakoukoliv změnu. Odmítl-li tedy odvolací soud stěžovatelovo odvolání, nelze jeho rozhodnutí z ústavního hlediska nic vytknout. Byť se Ústavní soud ztotožňuje s námitkou stěžovatele, že zrušením předběžného opatření se usnesení o jeho nařízení nemohlo stát neexistujícím, přesto nemohlo toto zjištění mít vliv na důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu