ECLI:CZ:US:2010:1.US.1661.10.1
sp. zn. I. ÚS 1661/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, se sídlem Místecká 329/258, 720 00 Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 12. 2006 sp. zn. 12 C 76/2005 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 57 Co 203/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 12. 2006 sp. zn. 12 C 76/2005 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím, neboť okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o vrácení předmětné půjčky. Rozsudkem ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 57 Co 203/2007 potvrdil Krajský soud v Ostravě jako věcně správný shora uvedený rozsudek okresního soudu, přičemž doplnil dokazování dle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07 (N 85/49 SbNU 211).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předestřel zcela totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení odvolacím. Stěžovatel namítal, že nalézací i odvolací soud nesprávně hodnotily věrohodnost výpovědi svědka S. M., když vzhledem k jeho trestní minulosti a vztahu k žalované lze mít pochybnosti o její účelovosti a zaujatosti.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele, když nalézací soud dospěl k závěru, že žalobě stěžovatele není možno vyhovět, neboť jím nárokovaná pohledávka byla žalovanou uhrazena, což žalovaná prokázala zejm. svědeckou výpovědí svědka S. M. Naopak, rozhodnutí okresního soudu je dostatečně vyargumentováno; odvolací soud pak hodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti [zejména s ohledem na otázku věrohodnosti svědka S. M, a to v souladu se závěry stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 524/05 (N 193/43 SbNU 185)] a jeho rozhodnutí přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu