ECLI:CZ:US:2010:1.US.1679.10.1
sp. zn. I. ÚS 1679/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. V. Č., zastoupeného JUDr. Richardem Pechem, advokátem se sídlem v Praze, Voršilská 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2008, č.j. 29 Co 602/2009-45, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 6. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod.
Pochybení Městského soudu v Praze spatřuje stěžovatel v tom, že soud aplikoval na jím uplatněný žalobní nárok nesprávná ustanovení zákona, neboť posoudil jeho nárok nikoli jak jako nárok z titulu uznání dluhu, nýbrž jako nárok z pracovního úrazu.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 C 279/2008 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Žalobou ze dne 25. 11. 2008 se stěžovatel domáhal po Kooperativě, pojišťovně, a. s. (dále jen žalovaný") zaplacení částky 2.894.229,- Kč s příslušenstvím z titulu "náhrady škody z pracovního úrazu". Rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, č. j. 15 C 279/2008-27, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl. Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že z obsahu ústavní stížnosti, jejíž argumentace je téměř shodná s námitkami uplatněnými v odvolání stěžovatele ze dne 25. 11. 2009, je zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadeného soudního rozhodnutí bez uvedení jakékoli ústavněprávní argumentace tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá (§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatel musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.
V nyní projednávané věci sice stěžovatel tvrdil, že nesprávná aplikace zákona obecnými soudy dosáhla v jeho věci intenzity protiústavního zásahu, Ústavní soud však takové pochybení Městského soudu v Praze nezjistil.
Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalovaný nebyl ve sporu pasivně legitimován, neboť bývalý zaměstnavatel stěžovatele dle skutkového zjištění učiněného soudem dosud nebyl vymazán z obchodního rejstříku a k jeho zániku tudíž nedošlo. Dle §1 odst. 2 písm. b) vyhl. č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, má přitom poškozený, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání po vzniku zákonného pojištění, právo na plnění podle §2 přímo vůči té pojišťovně, u které byl pojištěn jeho zaměstnavatel před svým zánikem, pouze pokud jeho zaměstnavatel zanikl po 31. prosinci 1992. Soud dále stěžovateli vyložil, proč není možné považovat v dané věci plnění žalovaného za uznání dluhu ve smyslu §558 občanského zákoníku, a že uplatněním námitky promlčení žalovaný pouze využil svého práva a takové jeho jednání nelze považovat za učiněné v rozporu s dobrými mravy. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil také soud odvolací, který dovodil, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě úplně a správně zjištěného skutkového stavu, který posoudil správně i po stránce právní.
Ústavní soud má tedy zato, že otázkami, které stěžovatel nastínil ve své ústavní stížnosti, se obecné soudy řádně zabývaly a přijatý závěr, který náležitě odůvodnily, je rozumný, logický a přesvědčivý, a proto na něj Ústavní soud, aniž by mu mohl z hlediska ústavnosti cokoli vytknout, odkazuje. Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod chráněného základního práva.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu