ECLI:CZ:US:2010:1.US.1717.10.1
sp. zn. I. ÚS 1717/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti R. S., zastoupeného Mgr. Marií Benešovou, advokátkou se sídlem T. G. Masaryka 727, Kladno, pobočka Vinohradská 1511/230, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 18.8.2009 č. j. 18 T 8/2008-982, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3.11.2009 č. j. 7 To 89/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2010 č. j. 7 Tdo 300/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst.1, 3 písm. c) tr. zákona - kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 3 T 173/2008, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 61 To 44/2009 - byl podle §219 odst. 1 tr. zákona, s použitím §35 odst. 2 tr. zákona, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 10 let. Pro výkon trestu byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona mu byl uložen také trest propadnutí věci (nože) a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Skutku se měl dopustit tím, že dne 21.3.2008 kolem 8.30 hod v obci Vlkosovice, před vraty budovy čp. 39 v automobilu ze zadního sesadla nečekaně napadl řidiče J. S., levou rukou jej chytil za čelo, přitiskl mu silně hlavu k opěrce sedadla a pravou rukou s předem připraveným nožem o délce čepele 145 mm jej začal řezat pod krkem v úmyslu ho usmrtit v souvislosti s nevyřešenými finančními a jinými vztahy mezi nimi, čemuž se poškozený začal intenzivně bránit uchopením nože, přičemž v rámci zápolení došlo ke zlomení střenky nože a poškozenému se podařilo vymanit ze sevření a z automobilu a místa činu posléze utéci, takže stěžovateli byl pojatý záměr zmařen; poškožený přesto utrpěl řezné rány (ve výroku napadeného rozsudku specifikované).
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného než zákonného důvodu [tedy dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Nejvyšší soud rovněž v napadeném usnesení rovněž konstatoval, že "Protože obviněný současně v dovolání namítl existenci extrémního nesouladu ve věci, zabýval se Nejvyšší soud pouze otázkou, zda mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, existuje takovýto nesoulad, v jehož důsledku by bylo nesprávné i následné právní posouzení skutku. Takovýto nesoulad ale neshledal, a skutková zjištění soudu I. stupně nejsou nesprávná, neúplná či hrubě zkreslená, jak je v dovolání namítáno." (str. 7). Následně Nejvyšší soud konkrétně argumentoval věcně (str. 7-8).
II.
1) Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že jeho obhajoba nebyla vůbec soudy brána na vědomí. Tvrdí, že soudy opomenuly důkazy, které mohly a také měly být opatřeny od samého počátku vyšetřování. Jeho odsouzení nemá oporu v provedeném dokazování, které zůstalo neúplné. Nebylo postupováno v souladu se základními zásadami trestního řízení (především v §2 odst. 5, 6 a 13 tr. ř.). Stěžovatel poukazuje na jím shromážděné nové důkazy (předložené v návrhu na povolení obnovy řízení), soudům dosud neznámé, uvádí, že je měl již na počátku řízení zajistit stát. Poukazuje na svědky P. a S. a na nově vypracovaný posudek znalců, který uplatnil v návrhu na obnovu řízení
2) Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost je koncipována v převážné části jen obecně a v podstatě formálně.
Pokud totiž stěžovatel dovozuje, že soudy jeho obhajobu nebraly v úvahu, pak nespecifikuje, v čem konkrétně se to mělo projevit (nepoukazuje např. na relevantní části napadených rozhodnutí, z nichž by to vyplývalo, či neuvádí, na kterou námitku stěžovatele soudy nereagovaly apod.). To se týká i jeho tvrzení, že jeho odsouzení nemá oporu v provedeném dokazování; ani zde nic konkrétního (argumentačně) neuvádí, nepředkládá než své vlastní hodnocení důkazů s tím, že závěr soudů hodnotící dokazování je excesivní. Pokud pak namítá, že nebylo postupováno v souladu se základními zásadami trestního řízení (především v §2 odst. 5, 6 a 13 tr. ř.), neuvádí již, jak se tento údajný rozporný postup projevil.
Tu Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem perfekcionisticky detailně pročítat spis a nalézat v něm stěžovatelem nekonkretizovaná pochybení. Tím by v podstatě umožňoval obcházet institut povinného advokátního zastoupení před Ústavním soudem, což je nepřípustné.
3) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. ust. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
4) Jak plyne ze shora uvedeného, podstata ústavní stížnosti směřuje do roviny skutkové.
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je možné uvést, že soudy (zejména z povahy věci soud nalézací, tedy soud první instance) ohledně spáchání trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (srov. jejich výčet např. na str. 3 napadeného rozsudku nalézacího soudu), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však byla napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly.
5) V tomto smyslu lze odkázat i na podrobné odůvodnění závěru Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, který vycházel z identického kritéria přezkumu jako Ústavní soud - tedy zda skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud dospěl k závěru totožnému jaký činí v tomto usnesení i Ústavní soud:
"Předně soud I. stupně správně objasnil motiv (pohnutku) jednání obviněného, spočívající ve vzájemných peněžních či jiných vztazích s poškozeným. Přitom poukázal na předchozí případ převzetí a prodeje dvou osobních motorových vozidel od poškozeného, za který byl obviněný posléze odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c)tr. zák., a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 3 T 173/2008, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2009. Tato motorová vozidla svěřená mu poškozeným, obviněný sám prodal a takto získanou peněžní částku ve výši 700.000, - Kč si ponechal. K prodeji vozidel přitom došlo dne 12. 3. 2008, přičemž již dne 21. 3. 2008 došlo k jednání v obci V., kde se obviněný pokusil poškozeného usmrtit. Zištný motiv obviněného přitom vyplývá nejen z výpovědi poškozeného, ale i samotného obviněného, který vypověděl, že v průběhu jízdy do V. se bavili o penězích a poškozený jej žádal o vrácení peněz včetně úroků.
Správně také již soud I. stupně považoval za nepravdivé tvrzení obviněného o přítomnosti neznámého dalšího muže s pistolí na daném místě, který měl údajně otevřít vozidlo, ve kterém přijel s poškozeným a mířil na obviněného. Jednak přítomnost tohoto muže, i jeho vozidla bílé barvy, byla vyvrácena provedenými důkazy, ale také průběh celé události tuto verzi obviněného jako zcela nelogickou vyvrací. Ač se měl obviněný cítit v ohrožení života ze strany tohoto neznámého muže, po útěku poškozeného se již o tohoto neznámého muže nezajímá, naopak sám v podstatě volně odchází z místa a pak se vrací zpět do auta, aby jej zaparkoval. Na dotaz příchozí svědkyně H. B., zda nepotřebuje pomoc, jí pouze poděkoval s tím, že "se porvali", že policii již volal, žádanou pomoc nepotřebuje a pak pomalým krokem odchází od své chalupy.
Pokud obviněný v dovolání poukazuje na neobvyklou opatrnost poškozeného, který si vypnul mobily a vyndal z nich i baterie, nejednalo se o žádnou jednostrannou opatrnost poškozeného, ale jak sám obviněný vypověděl, na vypnutí mobilních telefonů se již předtím domluvili. Podle poškozeného to byl naopak právě obviněný, který jej žádal o vypnutí mobilních telefonů, trval navíc i na tom, aby přijel s vozidlem Volkswagen Passat s tažným zařízením, a ujišťoval se, zda o "obchodu" nikomu nic neříkal. Z uvedeného vyplývá zřejmá snaha právě obviněného, aby nebyl s poškozeným v dané době, viděn, což uvedl ve své výpovědi i samotný obviněný a poškozený. S tím plně koresponduje skutečnost, že právě vozidlo Volkswagen Passat, které poškozený použil jen výjimečně, mělo zadní skla černá, tj. nebylo vidět osoby na zadních sedačkách a právě dozadu, za poškozeného, si obviněný nečekaně sedl.
Rovněž odkaz na rozdílné fyzické dispozice poškozeného a obviněného nijak nezpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů. Snaží-li se obviněný vzhledem ke své fyzické převaze poukázat na to, že se poškozený již předem připravil na "vyrovnání dluhu motorkou", a zajistil si k tomu nejen materiální, ale i fyzickou podporu, aby překonal jeho fyzické dispozice, okolnosti případu i tuto verzi obviněného vyvracejí. Vedle dalších důkazů totiž pravdivost výpovědi poškozeného potvrzuje i skutečnost, že ještě při odjezdu z domova za obviněným, si ledvinku s doklady, mobilními telefony, i svojí pistolí, uložil vedle sebe na sedadlo spolujezdce. Až v situaci, kdy obviněný v lese za Č. měl nastoupit do jeho auta, a to předpokládal, že tak učiní na místo spolujezdce, uvolnil mu sedačku spolujezdce tím, že ledvinku položil doprostřed zadních sedaček. Obviněný ale nečekaně nastoupil do auta tak, že se posadil dozadu za řidiče,tj. poškozeného. Pokud by si tedy poškozený při vědomí fyzické převahy obviněného skutečně předem připravoval podmínky k vymožení dluhu, a to i překonáním odporu obviněného, právě naopak by si zejména svojí osobní zbraň ponechal u sebe a neponechal by ji dokonce v dispozici obviněného. Obviněný přitom sám uvedl, že věděl o pistoli poškozeného v ledvince.
Nejvyšší soud se tedy plně ztotožnil se závěrem soudů o nevěrohodnosti výpovědi obviněného a jeho verze obhajoby. Vzhledem k provedeným důkazům pak správně také soudy vycházely z pravdivosti výpovědi poškozeného. Zejména soud I. stupně také své závěry ohledně hodnocení důkazů podrobně a logicky odůvodnil, přičemž odvolací soud poukázal na základní okolnosti případu a rozhodující důkazy, které potvrzují správnost skutkových zjištění soudu I. stupně,včetně jejich následného hmotně právního posouzení.
Nejvyšší soud proto plně odkazuje zejména na podrobné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, jehož skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.".
4) V konkrétnostech - k námitce stěžovatele, že by na poškozeného neútočil v obydlené obci, kde v ranních hodinách mohl být svědci, a že útok měl být dle rozhodnutí soudů uskutečněn přímo před chalupou, byť mohl proběhnout na jiném, odlehlém místě - lze citovat například str. 17 odstavec 2 napadeného rozsudku nalézacího soudu: "Lze také dovozovat, že byl zřejmě odhodlán takový čin uskutečnit během jízdy z Černovic do Vlkosovic možná na jiném místě, což mu patrně nevyšlo s ohledem na situaci v místech, kudy projížděli. Odhodlání však nepotlačil a po zjištění, že na chalupě se nikdo nenachází, realizoval útok v popsaném místě."
5) Stěžovatel též poukazuje na jím shromážděné nové důkazy (v návrhu na povolení obnovy řízení), soudům dosud neznámé. K tomu Ústavní soud odkazuje na své usnesení sp. zn. I. ÚS 836/06, v němž se zabýval obdobnou otázkou a konstatoval: "...případná existence nových skutečností a důkazů uvedených stěžovatelem v podaném návrhu na obnovu řízení pro řízení o této konkrétní ústavní stížnosti nemá význam, neboť předmětem nynějšího přezkumu je toliko ústavní konformita napadených rozhodnutích; úkolem Ústavního soudu je tedy zkoumat, zda právě napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele... existence nových skutečností a důkazů může být relevantní jen v řízení o návrhu na obnovu řízení; proto k nim ani nemohlo být v jejich rozhodnutích přihlédnuto (navíc, dle svého sdělení, stěžovatel podal návrh na obnovu řízení až po vydání napadeného rozhodnutí okresního soudu). Z toho důvodu nemůže případnou existenci nových skutečností a důkazů při svém rozhodování o této ústavní stížnosti reflektovat ani Ústavní soud.".
Tedy, pouze v nastalém řízení o návrhu na obnovu řízení bude předmětem posouzení to, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu (srov. §278 odst. 1 trestního řádu). V případě nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se potom stěžovateli opět otvírá cesta též k Ústavnímu soudu formou nové ústavní stížnosti.
Lze toliko dodat, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení byl (dosud nepravomocně) usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, a to dne 29.6.2010 č. j. Nt 161/2010- 77, zamítnut. V tomto usnesení krajský soud m.j. zhodnotil (na str. 11) jako lživé především nové svědecké výpovědi M. S. (kterého zmínil též stěžovatel v ústavní stížnosti); ohledně nové svědecké výpovědi P., kterou též stěžovatel zmínil v ústavní stížnosti, konstatoval (na str. 11), že nepotvrzuje přítomnost bílé dodávky v čase a místě, jak uvedeno navrhovatelem.Ve vztahu ke stěžovatelem nově předloženým znaleckým posudkům, o kterých též hovoří v ústavní stížnosti) krajský soud uvedl, že své závěry opírají o průběh událostí napadení, odvíjející se od nepravdivého tvrzení svědka S., a proto nebylo možné k těmto důkazům nijak přihlížet.
6) Ústavní soud - jako obiter dictum - poukazuje i na č. l. 62 (spisu (Nt 161/2010), v němž je založen přípis JUDr. Zdeňka Kučery, místopředsedy krajského soudu, rozhodujícího současně o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, adresovaný policejnímu orgánu. V tomto přípisu je uvedeno, že v souvislosti s řízením o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení "byl předsedovi senátu dne 25.6.2010 doručen anonymní dopis, kterým je předsedovi senátu sděleno, že v případě, pokud nevyhoví návrhu na obnovu řízení, může dojít k jeho ohrožení na životě s tím, že jistá osoba, z kontextu vyplývá odsouzená R. S., již v současné době v tomto směru činí jisté kroky."
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr o vině stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat. Jde o rozhodnutí logická, přesvědčivá, nemající povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu