ECLI:CZ:US:2010:1.US.1726.10.1
sp. zn. I. ÚS 1726/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2010 v senátu složeném předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. B., zastoupené Mgr. Pavlem Trnkou, advokátem, se sídlem Apolinářská 445/6, 128 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. 9 To 113/2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2009 sp. zn. 30 T 45/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 26, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2009 sp. zn. 30 T 45/2009 byla přiznána stěžovatelce jako ustanovené obhájkyni obviněného P. B. odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 52 711 Kč včetně DPH; soud stěžovatelce nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v rozsahu jí nárokované částky 17 460 Kč. Stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí obvodního soudu byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. 9 To 113/2010 jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předestřela zcela totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení o stížnosti. Stěžovatelka namítala, že nalézací soud jí nepřiznal trojnásobné zvýšení odměny dle ust. §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) za úkony převzetí a přípravu obhajoby dne 11. 11. 2008 v 19:10 hod. a účasti na výslechu obviněných dne 11. 11. 2008 v 19:15 – 21:36 hod. Stěžovatelka namítá, že v souladu s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2001 sp. zn. 1 To 2/2001 lze tyto úkony považovat za „časově náročné,“ neboť byly vykonány mimo stanovenou pracovní dobu advokátní kanceláře. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tvrzením městského soudu, který posuzoval délku trvání výslechu obviněných (2 hod. 21 minut) dne 11. 11. 2008 jako nepatrně přesahující v ust. §11 odst. 1 písm. e) AT stanovenou hranici dvou hodin, a mimo jiné proto nepřiznal stěžovatelce trojnásobné navýšení odměny. Stěžovatelka uvedla, že tuto skutečnost nelze brát jako argument pro zvýšení či snížení mimosmluvní odměny, neboť jde o podmínku zcela nezávislou na ust. §12 odst. 1 AT.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky. Naopak, rozhodnutí obvodního soudu je dostatečně vyargumentováno, rozhodnutí městského soudu pak přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatelky, které se pohybují v rovině podústavního práva a vychází z ryze formálního výkladu advokátního tarifu. Ústavní soud souhlasí s výkladem advokátního tarifu tak, jak jej provedly obecné soudy, které pečlivě zkoumaly povahu a obsah stěžovatelkou provedených úkonů, když, s ohledem na skutečnost, že stěžovatelce byla přiznána odměna ve výši 2 070 Kč za převzetí a přípravu obhajoby dne 11. 11. 2008, která reálně trvala 4 minuty a ve výši 2 070 Kč za účast na výslechu obviněných dne 11. 11. 2008 v trvání 21 minut a s ohledem na skutečnost, že tyto úkony byly stěžovatelkou vykonány v nikoli nočních hodinách (po 22. hodině), neshledaly důvody pro stěžovatelkou nárokované trojnásobné zvýšení odměny za tyto úkony dle ust. §12 odst. 1 AT, resp. pro zvýšení odměny. Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci je pak stěžovatelkou dezinterpretováno, neboť stanoví, že za „časově náročné“ lze (tedy nikoli nutně musí být, jak vykládá stěžovatelka) považovat úkony, které byly vykonány mimo stanovenou dobu advokátní kanceláře, přičemž v této věci neshledal vrchní soud důvody pro zvýšení odměny ustanoveného obhájce za úkon provedený v době od 17.50 - 19.15 hod. Závěrem pak Ústavní soud dodává, že stěžovatelka, aniž by specifikovala „mimořádnou obtížnost“ či „časovou náročnost“ jí prováděných úkonů (stěžovatelka argumentovala pouze vykonáním těchto úkonů po stanovené pracovní době její advokátní kanceláře), nárokovala odměnu trojnásobně, tedy maximálně zvýšenou (!). Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu