ECLI:CZ:US:2010:1.US.1731.10.1
sp. zn. I. ÚS 1731/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. K., zastoupeného JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská 64, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, čj. 33 Cdo 996/2008-169, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení, jímž Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, neboť jej neshledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel napadenému usnesení vytýká porušení svého práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Toto porušení spatřuje stěžovatel v prvé řadě v právním názoru Nejvyššího soudu, dle nějž stěžovatel v dovolání zpochybnil správnost a úplnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a uplatnil tak nezpůsobilý dovolací důvod; stěžovatel je naopak přesvědčen, že coby dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci. Druhá námitka spočívá v nesouhlasu se závěrem, dle nějž rozpor právního úkonu s dobrými mravy závisí na okolnostech konkrétního případu, a proto tato otázka nemůže mít zásadní právní význam.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, protože jej neshledal přípustným dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění sice Nejvyšší soud posoudil námitku stěžovatele, týkající se absolutní neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu pro rozpor s dobrými mravy, za nezpůsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 3, neboť jím stěžovatel uplatnil nesprávnost a neúplnost zjištěného skutkového stavu věci. Ihned vzápětí se však Nejvyšší soud "nad rámec uvedeného" zabýval touto námitkou věcně a dospěl k závěru, že zásadní právní význam mít nemůže. Zásadní právní význam má otázka, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obodobných právních poměrů, a může tak mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Posouzení rozporu právního úkonu s dobrými mravy je však věcí konkrétního případu a má význam právě a jen pro projednávanou věc. Krom toho Nejvyšší soud připomněl, že výkladem pojmu dobrých mravů se zabýval již v řadě svých rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud sice označil stěžovatelem uplatněný dovolací důvod za nezpůsobilý, avšak posléze se s ním přesto poměrně rozsáhlou argumentací vypořádal. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné zabývat se tím, zda tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení, jak se domnívá stěžovatel, nebo pod dovolací důvod dle §241a odst. 3, jak jej posoudil Nejvyšší soud; ve výsledku by se totiž pro stěžovatele nezměnilo zhola nic, neboť dovolání by nebylo přípustné ani v jednom z těchto případů. Za protiústavní nelze považovat ani vlastní obsah argumentace Nejvyššího soudu: dobré mravy jsou projevem širšího principu ekvity a ze své povahy musí zůstat pružným pojmem, jenž mírní nespravedlnosti, k nimž by v konkrétních věcech vedla aplikace psaných právních pravidel. Je tedy zřejmé, že otázka, zda určitá smlouva je či není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, je závislá na jedinečných okolnostech konkrétního případu. Z tohoto hlediska obstojí i stěžovatelem napadený závěr Nejvyššího soudu.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. června 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu