ECLI:CZ:US:2010:1.US.1784.09.1
sp. zn. I. ÚS 1784/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. B., zastoupeného JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou, adresa pro doručování: Praha 1, Betlémské náměstí 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2009, čj. 48 Nc 1349/2007 - 216, a příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Praha - východ ze dne 24. 10. 2008, čj. 054 EX 18/08 - 105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho základní práva, zakotvená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy ČR.
II.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ohledně napadených rozhodnutí Ústavní soud v této otázce dospěl k negativnímu závěru.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatel ve svém stanovisku k vyjádření účastníků k ústavní stížnosti uvedl, že podal proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o nařízení exekuce, čj. 48 Nc 1349/2007 - 8, ze dne 17. 4. 2009, dovolání. Dotazem na příslušnou soudní kancelář Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud ověřil, že stěžovatel podal dovolání dne 2. prosince 2008, přičemž Nejvyšší soud o něm dosud nerozhodl.
Protože stěžovatel svým dovoláním napadl rozhodnutí o nařízení exekuce, bude se Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zabývat všemi aspekty exekučního řízení, včetně nákladových rozhodnutí napadených ústavní stížností. Bylo by tak předčasné, aby Ústavní soud posuzoval ústavnost napadených rozhodnutí, která s rozhodnutím napadeným dovoláním bezprostředně souvisí a která jeho případným zrušením pozbudou rovněž podkladu.
Ústavní soud uzavírá, že lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, tak začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena už před tímto rozhodnutím, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je proto ohledně napadených rozhodnutí, týkajících se nákladů exekuce, předčasné.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu