ECLI:CZ:US:2010:1.US.1885.09.1
sp. zn. I. ÚS 1885/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. F. K., Ph.D.,zastoupeného Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 8 As 50/2008, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, takto:
Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení svého základního práva na informace dle čl. 17 Listiny základních práva a svobod. Spolu s předmětnou ústavní stížností podává i návrh na zrušení části ustanovení §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a to konkrétně slova "pravomocných".
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, č. j. 9 Ca 4/2007-43, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ministra financí ze dne 30. 10. 2006, č. j. 10/99 897/2006-RK, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 9. 2006, č. j. 22/92219/2006/3341IK-255, a současně potvrzeno toto rozhodnutí o částečném odmítnutí informací, resp. neposkytnutí rozsudků soudů ve věcech žalob proti nabyvatelům majetku úplatně převedeným Fondem dětí a mládeže v "likvidaci" podle zákona č. 364/2000 Sb., jež nenabyly právní moci.
Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobce (stěžovatel) žádostí ze dne 16. 9. 2006 požádal žalované Ministerstvo financí o zaslání kopií všech rozsudků, tedy i nepravomocných, ve věci žalob České republiky - Ministerstva financí proti nabyvatelům majetku ze zrušeného Fondu dětí a mládeže a že žalované Ministerstvo financí dopisem ze dne 29. 9. 2006 žalobci zaslalo pouze dva pravomocné rozsudky Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 9 C 327/2004 a Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 C 372/2005 a ve zbytku pak rozhodnutím část žádosti odmítlo (pokud jde o nepravomocné rozsudky). Nepřisvědčil základní námitce žalobce, že se ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění v rozhodné době (dále jen "informační zákon") nevztahuje na obsah vydaných, byť dosud ještě nepravomocných rozhodnutí soudu, a nebrání tak jejich poskytnutí žadateli o informace. Je tomu tak proto, že písemná vyhotovení rozsudků jsou vždy výstupem rozhodovací činnosti soudu ohledně projednávané věci. Takovou informací je především výrok soudního rozhodnutí informující účastníky řízení o způsobu, jakým soud ve věci rozhodl. Informací o rozhodovací činnosti jsou však rovněž údaje obsažené v odůvodnění rozhodnutí. V tomto směru lze poukázat na ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Jedná se tedy nepochybně o informace o rozhodovací činnosti soudu ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, a tyto informace povinné subjekty nejsou oprávněny žadatelům poskytnout. Toto ustanovení informačního zákona tak brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací činnosti soudů s jedinou výjimkou, kterou je poskytnutí informací v podobě pravomocných rozsudků. Vůle zákonodárce je zde zřejmá - jiné informace o rozhodovací činnosti soudů než ty, které jsou obsaženy v již pravomocných rozhodnutích povinné subjekty nemohou žadatelům poskytnout. Žalovaný tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobci odepřel poskytnout rozsudky soudů vydané ve věcech žalob České republiky-Ministerstva financí proti nabyvatelům majetku zaniklého Fondu dětí a mládeže "v likvidaci", úplatně převedeného tímto fondem podle zákona č. 364/2000 Sb., které měl v držení a jež dosud nenabyly právní moci. Soud posléze odmítl podpůrné argumenty žalobce ohledně veřejnosti vyhlašování rozsudků, neboť "právo na informace a ústavní požadavek veřejného vyhlášení rozsudku představují dva zcela odlišné právní instituty, které nelze zaměňovat". Existuje totiž i převažující veřejný zájem na ochraně rozhodovací činnosti soudů a zájem účastníků řízení na tom, aby třetím osobám nebyly zpřístupněny údaje týkající se dosud neskončeného soudního řízení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která však byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud jde o rozsudky nepravomocné, do rozhodovací činnosti soudů je třeba pojmout i je; jsou-li pravomocné rozsudky rozhodovací činností soudů, není jediný důvod, aby pod tuto činnost nebyly zahrnuty i rozsudky nepravomocné. Ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona jednoznačně brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací činnosti soudů (s výjimkou poskytnutí informací v podobě pravomocných rozsudků). Tím spíše pak toto ustanovení zákona brání poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů v podobě rozsudků, které dosud právní moci nenabyly. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že mu nepřísluší vynášet zásadní soudy o tom, zda úprava ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účinném od 23. 3. 2006, je "šťastná či nikoliv", konstatoval však, že není v rozporu s právem na informace, garantovaným ústavním pořádkem, zejména s čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Omezení práva na informace o rozhodovací činnosti soudů není v principu založeno na odmítnutí přístupu veřejnosti k jakýmkoliv informacím o rozhodovací činnosti soudů (srov. poskytnutí informace v podobě pravomocných rozsudků). Toto omezení je limitováno požadavkem nezasahovat v průběhu procesu - v zájmu objektivity a nestrannosti posouzení každé věci - do vlastní rozhodovací činnosti soudu (včetně rozhodovací činnosti ve formě nepravomocných rozsudků); dále je limitováno i nezbytnými opatřeními v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci (čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Výkon svobody projevu a práva na informace může být tedy omezen zákonem mj. i v zájmu zachování autority a nestrannosti soudní moci.
II.
Text napadeného ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účinném od 23. 3. 2006, je tento: "Povinné subjekty dále neposkytnou informace o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných rozsudků."
III.
Jádrem ústavní stížnosti je otázka výkladu ustanovení §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (informační zákon), za použití ústavních principů a mezí uvedených v čl. 17 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod v konkrétní věci žádosti stěžovatele o poskytnutí nepravomocných rozsudků soudů. Ministerstvo financí odepřelo poskytnout stěžovateli kopie rozsudků ve věcech, jichž se v postavení účastníka řízení účastnilo, s poukazem na jejich nepravomocný charakter. Stěžovatel se domnívá, že rozsudky jako výsledky rozhodovací činnosti soudů jsou - až na zákonem úzce stanovené výjimky - bytostně veřejné. Uvedené platí tím spíše, pokud jsou informace o nich vyžadovány od orgánu veřejné moci, který v řízení jim předcházejícímu jednal ve sporu o majetek státu. Samotná otázka právní moci rozsudku není podle názoru stěžovatele kritériem, které by bylo schopno naplnit materiální podmínky omezení práva na informace podle článku čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Takové omezení se zpronevěřuje nejen základnímu politickému právu stěžovatele, ale i historickému smyslu a účelu veřejnosti soudního rozhodování, která má dlouhodobě přispívat k důvěře v předvídatelnost, transparentnost a spravedlnost samotného systému justice.
Stěžovatel nejdříve nastoluje otázku, zda je ustanovení §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ještě ústavně konformně vyložitelné (z hlediska čl. 17 Listiny základních práv a svobod), či již nikoliv. Posléze však uvádí, že citovaný předpis Listině odporuje a navrhuje aby bylo citované ustanovení ve výrazu "pravomocných" zrušeno.
Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve smyslu ustanovení §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení části zákona, posoudil I. senát Ústavního soudu splnění podmínek ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, který byl řádně zastoupen, návrh není nepřípustný a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný. Uplatněním
ustanovení §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu verifikovalo rozhodnutí ministerstva financí (které bylo aprobováno rovněž rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.6.2008 č. j. 9 Ca 4/2007-43), jež odepřelo poskytnout stěžovateli kopie rozsudků ve věcech, jichž se v postavení účastníka řízení účastnilo, s poukazem na jejich nepravomocný charakter. V tomto smyslu je tedy zásahem orgánu veřejné moci, který se dotýká jeho základního práva na informace dle čl. 17 Listiny. První senát samu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou neshledává.
Z těchto důvodů I. senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přerušil a návrh na zrušení části ustanovení §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2010
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu