ECLI:CZ:US:2010:1.US.1891.10.1
sp. zn. I. ÚS 1891/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky ASPEMADENA s. r. o., se sídlem Špitálska 10, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Jurajem Bizoněm, advokátem se sídlem Hviezdoslavovo námestie 25, Bratislava, Slovenská republika, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, č. j. 15 Cmo 14/2010-318, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, kterým prý došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (na str. 4 dole) konstatuje, že ve věci bylo současně s ústavní stížností podáno dovolání. O tomto dovolání tedy zjevně nemohlo být v době podání ústavní stížnosti Nejvyšším soudem rozhodnuto; to si ověřil Ústavní soud i dotazem u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích; podle jeho sdělení ze dne 2. 8. 2010 spis nebyl ještě postoupen dovolacímu soudu k rozhodnutí.
Jak plyne již z výroku napadeného odvolacího rozhodnutí, z jeho "Poučení" a z relevantní právní úpravy, přípustnost podaného dovolání závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v projednávaném případě v úvahu.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se zjevně jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatní mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podá-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel uvedený mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je třeba aplikovat ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v novelizovaném znění; dle něho platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy v takovém případě zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné (z důvodů závisejících na jeho uvážení), nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Výše uvedené platí přirozeně za předpokladu, že bylo dovolání stěžovatelem uplatněno řádně.
V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností, zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy patrně i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o řádně podaném dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů však začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně, i z pouhé skutečnosti, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze v rámci řízení dovolacího odstranit. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud do rozhodování obecných soudů nepřípustně zasáhnout. Pokud by naopak Ústavní soud řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval vlastní řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání; k tomu však, jak je popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, protože pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky řízení dovolacího. Podmínkou je pouze to, aby bylo dovolání uplatněno řádně. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", a je proto zcela na stěžovateli, jaké procesní prostředky, i s ohledem na další možné procesní dopady, k ochraně svých práv zvolí.
Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Za těchto okolností nepovažoval Ústavní soud za racionální a nezbytné ověřovat splnění (na straně advokáta JUDr. Juraje Bizoně) všech formálních podmínek nutných k zastupování stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem; na výroku tohoto usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti by to totiž nic nezměnilo.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2010
Vojen Guttler v. r.
soudce zpravodaj