ECLI:CZ:US:2010:1.US.1906.10.1
sp. zn. I. ÚS 1906/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. V. K. a P. K., zast. zákonnými zástupci Ing. P. K., otcem a Mgr. Y. R., matkou, právně zast. Mgr. Lucií Koupilovou, advokátkou, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2010, č.j. 11 Co 85/2010-496, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16.2.2009, č.j. (61 C) 31 C 117/2006-419, včetně doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31.7.2009, č.j. (61 C) 31 C 117/2006-453, spojenou s návrhem na odstranění nezákonného zásahu orgánem veřejné moci a určení povinnosti v tomto nepokračovat a s návrhem na zrušení části ustanovení §711 odst. 2 písm. b) obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a A. K., .jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení části ustanovení §711 odst. 2 písm. b) obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve uvedli, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") výrokem I. napadeného rozsudku vyhověl jejich žalobě, kterou se domáhali úhrady dlužných záloh na službách za leden až březen roku 2006 a žalované, tj. vedlejší účastnici, byla uložena povinnost k úhradě dlužných částek, včetně poplatku z prodlení, ve výroku II. byla žaloba, kterou se žalobci domáhali úhrady nedoplatku na vyúčtování služeb s poplatkem z prodlení, zamítnuta a ve výroku III. jim byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Doplňujícím rozsudkem pak okresní soud zamítl žalobu co do zbývající části příslušenství. Proti výroku II. a III., včetně doplňujícího rozsudku, podali stěžovatelé odvolání, krajský soud ve výroku I. prvostupňový rozsudek potvrdil, ve výroku II. nepřipustil změnu žaloby a ve výroku III. uložil stěžovatelům povinnost nahradit náklady řízení.
Uvedené rozsudky napadají stěžovatelé ústavní stížností, v níž se domáhají jejich zrušení a kterou odůvodňují tvrzením, že v řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Namítají, že v postupu soudu spatřují několik zásadních pochybení, jež ve svém důsledku pro ně znamenaly nemožnost účinně hájit svá práva v soudním řízení. Konkrétně podle jejich názoru soud prvního stupně nedostál svým zákonným poučovacím povinnostem vyplývajícím s §5 a §118a odst. 1 a 3 obč. soudního řádu, když stěžovatelé stavěli žalobu na skutkovém tvrzení o řádnosti vyúčtování služeb, avšak dle skutkových závěrů soudu toto vyúčtování řádné nebylo, měl je soud poučit o nutnosti navrhnout další důkazy o řádnosti vyúčtování; jestliže tak neučinil a tato vada nebyla napravena ani v odvolacím řízení, trpí řízení vadou, která jim odepřela možnost účinně hájit svá práva v soudním řízení a soud narušil rovnost stran, neboť nedůvodně, aniž by dal stěžovatelům možnost prokázat svou skutkovou verzi věci, vycházel z verze svědčící výhradně žalované. S tím souvisí i posouzení řádnosti provedeného vyúčtování služeb spojených s nájmem bytu, kdy soud I. stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu, který řešil otázku řádnosti vyúčtování za zúčtovací období, ve kterém byla ještě součástí právního řádu ČR vyhl. č. 176/1993 Sb., posléze zrušená Ústavním soudem, přičemž stěžovatelé se domáhají úhrady nedoplatku vyúčtování za období, kdy již neplatila. Tím soud narušil další z aspektů práva na spravedlivý proces, když závěry napadeného rozhodnutí postavil bez jakéhokoli odůvodnění na předpisech, jež pro danou věc použít nelze.
Dále stěžovatelé namítají, že se v postupu soudu projevuje princip, který zcela zásadně a dlouhodobě narušuje rovnost účastníků, a sice, že nájemce bytu má v soudním řízení, a to v otázce přístupu k realizaci nároků vyplývajících z hmotného práva (upravujících nájem bytu), odlišné (výhodnější) postavení oproti pronajímateli; opět se tak projevuje porušení zásady rovnosti stran. Byť stěžovatelé respektují zásadu zakotvenou v §685 odst. 3 obč. zákoníku, je podle nich tato ochrana směřována zejména k otázce vzniku a zániku nájemního vztahu; pokud oni dodávali vedlejší účastnici služby, vzniklo jim oprávnění vyžadovat plnění spočívající ve včasných a řádných úhradách za poskytnuté služby. Projev tohoto nesprávného principu se projevil nejen v nedostatku poučení, ale také v tom, že soud připustil námitku vedlejší účastnice ve vztahu k řádnosti vyúčtování, kterou konkretizovala až cca po 3 letech po vystavení vyúčtování. Tím se stěžovatelé ocitli v právní nejistotě umocněné tím, že v právním řádu ČR až na výjimky absentuje komplexní úprava vyúčtování.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že v roce 2002 nabyli ve veřejné dražbě vlastnictví k bytovému domu a nastoupili též do práv a povinností pronajímatele, když předchozí vlastník uzavřel v roce 2002 tzv. regulované nájemní smlouvy s pěti nájemci. Stěžovatelé tak fakticky měli kontraktační povinnost ohledně zmiňovaných nájemních smluv a z této povinnosti se žádným způsobem nemohli vyvázat. V nájemních vztazích nemají možnost zvýšit regulované nájemné, když možnost zakotvenou zákonem č. 107/2006 Sb. povahují za zcela nedostatečnou.
V dané situaci shledávají stěžovatelé porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože tzv. regulované nájemní smlouvy zakotvily faktickou nerovnost stěžovatelů s tzv. regulovanými nájemci. Stěžovatelé mají zato, že od chvíle, kdy vstoupili do práv pronajímatele, jsou nuceni jednat proti své vůli, jsou nuceni jednat ve svůj neprospěch a ve prospěch skupiny regulovaných zájemců, v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny. Tvrdí, že v důsledku vlastnického práva k předmětné nemovitosti jsou zařazeni do skupiny tzv. soukromých vlastníků bytových domů a tato skupina je diskriminována vůči skupině tzv. regulovaných nájemců bytů; existuje tak evidentní nerovnost v základních právech a svobodách postavená na vlastnictví majetku porušující čl. 3 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé se tak ocitli reálně ve stavu otroctví, jsou-li povinni poskytovat materiální plnění třetím osobám zdarma, což je v rozporu s čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny, a popisovanou situaci vnímají jako své psychické utrpení, které přináší duševní újmu nejen jim, ale také jejich zákonným zástupcům nuceným vynakládat enormní úsilí k jejich obraně, a jako ponižující zacházení ze strany regulovaných nájemců, jakož i ze strany státu, přičemž čl. 7 odst. 2 Listiny zakazuje mučení, kruté, nelidské nebo ponižující zacházení. Kromě toho jsou stěžovatelé nuceni poskytovat nájem a ním související služby osobám, které za ně buď neplatí vůbec nebo hradí jen malou část z plnění, a pokud se domáhají ochrany svých práv u obecných soudů, jsou zpravidla vystaveni zcela nepřiměřeným požadavkům na prokazování oprávněnosti žalovaných nároků; tuto situaci vnímají jako státní přinucení k tomu, aby poskytovali služby třetím osobám, či aby de facto dotovali sociální politiku státu, byť čl. 9 odst. 1 Listiny uvádí, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Další z porušených ustanovení Listiny uvádějí stěžovatelé čl. 10 odst. 1, protože celou situaci vnímají jako porušení jejich lidské důstojnosti a cti, které trvá po dlouho dobu a má velkou intenzitu a konečně i čl. 11 odst. 1, protože se domnívají, že obsah jejich vlastnického práva je výrazně redukován obsahem vlastnických práv jiných osob, je jim upřeno svobodné rozhodování o jejich majetku, konkrétně je omezena dispozice s jejich vlastním majetkem, jakož i právo na přiměřený výnos z majetku, je jim upřen přístup k němu či k jeho částem, je jim upřena kontrola tohoto majetku, jakož i snaha pečovat o majetek s péčí řádného hospodáře.
Do této části ústavní stížnost zařadili stěžovatelé též argumentaci k důvodům zániku nájmu, zejména pak vůči výpovědnímu důvodu pro hrubé porušování povinnosti nájemce podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zákoníku a jeho demonstrativní konkretizaci, na což navázali v části IV. návrhem, aby Ústavní soud zrušil toto ustanovení v části "zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu".
V části IV. stěžovatelé ještě uvedli, že podstatou problému vedoucího k soustavnému porušování práva na spravedlivý proces je především absence právní úpravy účtování služeb spojených s nájmem bytu. Podle jejich stanoviska lze tento protiústavní stav podřadit pod dlouhodobý zásah orgánu veřejné moci, v daném případě vlády, resp. k tomu příslušného ministerstva. Proto se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zakázal příslušenému orgánu, aby pokračoval v porušování jejich práv a přikázal, aby obnovil ústavní stav tím, že ve lhůtě stanovené Ústavním soudem vydá příslušení právní předpis upravující komplexním způsobem účtování služeb spojených s nájmem bytu.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl.1:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 2 odst. 3:
Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 3 odst. 1:
Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 4 odst. 1:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 4 odst. 2:
Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.
Čl. 4 odst. 3:
Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Čl. 7 odst. 2:
Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Čl. 9 odst. 1:
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Čl. 10 odst. 1:
Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených listin zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Stěžovatelé v postavení pronajímatelů bytu se žalobou u okresního soudu domáhali, aby vedlejší účastnici, jako nájemkyně bytu, byla uložena povinnost zaplatit jim částku 6 969,- Kč s příslušenstvím, neboť nezaplatila vyúčtování služeb za rok 2004 ve výši 2 834,- Kč, za rok 2005 ve výši 3 385,- Kč a zálohy na služby za měsíce leden až březen 2006 ve výši 750,- Kč; vedlejší účastnice navrhovala zamítnutí žaloby, neboť vyúčtování za roky 2004 a 2005 nebylo provedeno řádně a za první tři měsíce 2006 nemají na zálohu nárok, neboť již byla stanovena konkrétní výše úplaty. Okresní soud po provedeném obsáhlém dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Proto rozsudkem ze dne 16.2.2009, č.j. (61 C) 31 C 117/2006-419, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 31.7.2009, č.j. (61 C) 31 C 117/2006-453, jí vyhověl co do částky 750,- Kč s příslušenstvím představující dluh na zálohách za první tři měsíce roku 2006, ve zbytku ji zamítl. Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že vyúčtování úplaty za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu za roky 2004 a 2005 nebylo provedeno řádně, protože v něm nebyly zahrnuty všechny zaplacené zálohy (pozn. dvě platby záloh poukázané ve dnech 25.2.2004 a 10.11.2005 považoval soud, na rozdíl od stěžovatelů, podle zásady priority a zásady proporcionality za platby určené na plnění poskytovaná s užíváním bytu), proto není dán předpoklad pro vznik platební povinnost vedlejší účastnice. Stěžovatelé i vedlejší účastnice podali proti rozsudku odvolání, krajský soud rozsudkem ze dne 30.3.2010, č.j. 11 Co 85/2010-496, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, protože ani jedno odvolání neshledal důvodným. Připomenul, že okresní soud přijal správný závěr, že pokud stěžovatelé nezapočítali inkriminované platby záloh do vyúčtování služeb za léta 2004 a 2005, jsou vyúčtování nesprávná, neboť neobsahují všechny platby, z čehož vyplynul závěr, že vyúčtování nejsou splatná. Dále krajský soud nepřipustil změnu žaloby, protože stěžovatelé touto změnou uplatnili nový nárok, což podle §216 odst. 2 obč. soudního řádu nelze.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozsudky dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. Podstatou neúspěchu ve sporu, který vedli stěžovatelé před obecnými soudy, jsou jejich nesprávné postupy v započtení plateb vedlejší účastnice; přitom nebylo pochyb, že vedlejší účastnice tyto platby uhradila, pouze pochybila tím, že je neúplně označila. Z tohoto hlediska nejsou relevantní námitky stěžovatelů směřujicí k vedení sporu a ke zjišťování neexistujícího nedoplatku. Bezvýznamné jsou i jejich poukazy na absenci právního předpisu regulujícího účtování služeb spojených s nájmem bytu. V jejich věci vůbec nešlo o takový předpis, ale pouze o zcela triviální fakt, že stěžovatelé některé platby do vyúčtování nezahrnuli; právní úprava takových jednoduchých aritmetických postupů by byla zcela zbytečná. Z neúspěchu ve sporu, který si stěžovatelé sami způsobili, vyvozují zcela nepřiměřené ústavněprávní dopady. Při jejich formulaci jdou dokonce za rámec sporu, a to námitkami vůči právní úpravě nájmu, proti ochraně nájemců a proti jednomu z výpovědních důvodů. K těmto námitkám Ústavní soud nepřihlédl, protože zjevně přesahují přípustnost individuální ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud k jejich výhradám vůči převzetí nájmů současně s nabytím vlastnictví dodává, že vlastnické právo k bytovému domu nabyli ve veřejné dražbě, tedy nepochybně na základě svého svobodného projevu vůle zúčastnit se dražby, a že v době nabytí vlastnického práva příklepem v dražbě již tyto nájmy existovaly. Proto neměli stěžovatelé, jak uvádějí, žádnou kontraktační povinnost ohledně nájemních smluv (viz část III. ústavní stížnosti), avšak zcela nepochybně mohli z existencí těchto nájmů kalkulovat při rozhodování o zapojení do veřejné dražby.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům obecných soudů a v části domáhající se uložení zákazu příslušnému orgánu státní moci, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na zrušení části ustanovení §711 odst. 2 písm. b) obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu