ECLI:CZ:US:2010:1.US.1916.10.1
sp. zn. I. ÚS 1916/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Janou Jasnou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Buzulucká 431, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2010, čj. 26 Co 487/2009 - 933, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 6. 2009, čj. 12 P 228/2009 - 763, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o snížení výživného s odůvodněním, že jimi došlo k porušení čl. 69 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu rodinného života a diskriminace dětí pro jejich původ z druhého manželství.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů při rozhodování o jeho návrhu na snížení výživného. V ústavní stížnosti podrobně rozebral jednotlivá skutková zjištění a polemizuje s jejich hodnocením ze strany obecných soudů. Nesouhlasí s metodikou použitou odvolacím soudem při výpočtu výživného pro jeho nezletilé děti. Tvrdí, že odvolací soud svým rozhodnutím diskriminoval jeho děti z druhého manželství a upřednostnil nároky jeho dětí z prvního manželství.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, jejichž naplnění představuje zásah do základních práv a svobod. Jde např. o takové případy, kdy právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, či z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, případně absence odůvodnění, apod.
V posuzované věci však k takovým pochybením nedošlo. Ústavní stížnost směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přijal jiný názor o přiměřené výši výživného pro nezletilé děti stěžovatele, než obecné soudy. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
V této souvislosti je nutné připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v §96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovatelem tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného, stanoveného obecnými soudy.
Podle zjištění Ústavního soudu soudy obou stupňů ve zkoumané věci provedly všechny nezbytné důkazy, náležitě je zhodnotily ve smyslu §132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Pokud rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, neznamená to samo o sobě porušení jeho základních práv a svobod. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud se velmi pečlivě zabýval výdělkovými možnostmi a schopnosti obou rodičů a adekvátně i potřebami jejich nezletilých dětí. Z rozsudku odvolacího soudu také vyplývá, že stěžovatel dlouhodobě neplatil soudem stanovené výživné vůbec, případně jen pod hrozbou exekuce nebo trestního postihu. Pokud za takové situace argumentuje dobrými mravy, je zcela na místě konstatování odvolacího soudu, že plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem je základní povinností rodičů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná základní maximu občanského práva, podle které se dobrých mravů může dovolávat jen ten, kdo je sám respektuje.
Argument stěžovatele o údajné diskriminaci dětí z druhého manželství Ústavní soud neshledal důvodným. Skutečnost, že obecné soudy při stanovení výše výživného vycházely z principu odpovědnosti stěžovatele za zabezpečení dětí pocházejících z prvního manželství, nelze považovat za diskriminaci jeho dětí pocházejících z manželství dalšího. Každý totiž nese odpovědnost za zabezpečení dětí zrozených z partnerského vztahu, a to i po jeho skončení, jakož i odpovědnost za výsledky plánování rodiny nové, pokud mu i zde vzniknou další vyživovací povinnosti.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky došlo k porušení stěžovatelových základních práv. Soudy obou stupňů opřely své závěry o dostatečně rozsáhlé dokazování a na zjištěné skutečnosti aplikovaly příslušné právní předpisy. Jejich postupu a rozhodnutí nelze ze strany Ústavního soudu nic vytnout. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu