ECLI:CZ:US:2010:1.US.1970.09.2
sp. zn. I. ÚS 1970/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Marií Brožovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 5. 2008, čj. 16 C 262/2007-85, usnesení téhož soudu ze dne 3. 9. 2008, čj. 16 C 262/2007-105, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2009, čj. 13 Co 586/2008-127, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká porušení svého práva na spravedlivý proces, zásady proporcionality a přiměřenosti, vlastnického práva a nerespektování ustanovení §797 až §799 a §55 a §56 občanského zákoníku. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu byla rozhodnutími obecných soudů uložena povinnost zaplatit žalobci částku 29 794 Kč s příslušenstvím a zaplatit státu na náhradě za znalecký posudek 5000 Kč. Polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že se na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatil; naopak pojistné plnění mu dle jeho mínění bylo poskytnuto v souladu s uzavřenou pojistnou smlouvou a zákonem z titulu zjištěné škody na jeho vozidle (je nesporné, že ke škodě na jeho vozidle došlo). Trestní soud odkázal vedlejšího účastníka na civilní řízení s nárokem na náhradu škody, a nikoliv s uplatněním sankčního postihu dle všeobecných obchodních podmínek; proto je přiznání práva na zaplacení sankčního postihu v rozporu se zákonem i ústavním právem. Soudy rovněž nezkoumaly ani podstatné okolnosti uvedené v čl. 11 bodu 9 všeobecných pojistných podmínek. Tento článek považuje stěžovatel za nekalé ujednání ve smyslu úpravy spotřebitelských smluv v občanském zákoníku. Užití tohoto sankčního článku představuje porušení zákazu dvojího trestání. Konečně stěžovatel namítá, že nalézací soud si znalecký posudek vyžádal zcela zbytečně.
Ze spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 5. 2008, čj. 16 C 262/2007-85, uložil stěžovateli coby žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 29 794 Kč s příslušenstvím, jakož i částku 1200 Kč na náhradě nákladů řízení. V doplňujícím usnesení ze dne 3. 9. 2008 uloži stěžovateli dále povinnost zaplatit České republice náklady řízení ve výši 5000 Kč. Soud I. stupně zjistil, že stěžovatel měl u žalobce pojištěno vozidlo, a že mu na základě ohlášené pojistné události ze dne 5. 1. 2004 bylo vyplaceno pojistné plnění. Dále soud I. stupně zjistil, že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin podvodu dle §250a odst. 1 trestního zákona, neboť uplatnil nárok na pojistné plnění, přestože věděl, že k dopravní nehodě nemohlo udávaným způsobem dojít; žalobce byl odkázán na občanskoprávní řízení. Ke škodě na vozidle sice došlo, avšak v maximální výši 5891 Kč. Podle čl. 11 bodu 9 všeobecných pojistných podmínek VPPH 2000 není pojišťovna povinna poskytnout plnění, pokud pojistník uvede úmyslně pojišťovnu v omyl o podstatných okolnostech týkajících se vzniku nároku na pojistné plnění nebo jeho výše. Žalobce měl na základě tohoto článku právo odepřít pojistné plnění, avšak neučinil tak z důvodu, že se o podvodném jednání stěžovatele dozvěděl až poté, co bylo pojistné plnění vyplaceno. Tím vznikla žalobci škoda ve výši vyplaceného pojistného plnění.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2009, čj. 13 Co 586/2008-127, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek soudu I. stupně shledal věcně správným, pouze pojistné plnění, které pojišťovna vyplatila stěžovateli, posoudil nikoliv jako škodu, nýbrž jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu. Odvolací námitky stěžovatele neshledal důvodnými.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní stížnost je v podstatě pouze polemikou se závěry, k nimž dospěly ve svých rozhodnutích obecné soudy; to však věc z roviny jednoduchého práva do roviny ústavní nijak neposouvá. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a Ústavní soud v jejich argumentaci neshledává prvky libovůle, svévole, či jiného porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Většinou námitek stěžovatele se zabýval již odvolací soud, a proto lze na jeho rozhodnutí odkázat.
Stěžovatel tvrdí, že pojistné plnění mu bylo vyplaceno v souladu se zákonem a uzavřenou pojistnout smlouvou, neboť na vozidle skutečně vznikla škoda; pouze při nahlašování pojistné události "neuměl rozlišit", které poškození vzniklo nehodou dne 5. 1. 2004 a které před ní v obodbí od 3. 12. 2003 do 3. 12. 2004. Toto tvrzení je zjevně účelové a ani se jím nevyvrací fakt, že se stěžovatel bezdůvodně obohatil.
Stěžovatel byl trestním rozsudkem shledán vinným, že "dne 16. ledna u České pojišťovny a. s. na základě pojistné smlouvy č. ... uplatnil nárok na pojistné plnění - náhradu škody na motorovém vozidle ..., k níž mělo dojít v důsledku pojistné události - dopravní nehody dne 5. ledna 2004, jež měla spočívat v tom, že obžalovaný kolem 12.50 hodin v Praze 9, Hrdlořezská ulice po nezvládnutí řízení při průjezdu levotočivé zatčky, vyjel mimo vozovku, kde pravou přední částí narazil do kmene stromu - přestože věděl, že k dopravní nehodě s takovým průběhem nedošlo, poškození motorového vozidla ... v rozsahu uplatněném u České pojišťovny a. s. při prohlídkách vozu dne 16. ledna 2004 a 25. března 2004 nemohla vzniknout v důsledku uplatněné pojistné události, přičemž poškozenou Českou pojišťovnou a. s. ... mu bylo ve dvou splátkách poskytnuto pojistné plnění v celkové výši 29 794 Kč, tedy: při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje, čímž spáchal trestný čin pojistného podvodu podle §250a) odst. 1 tr. zák.". Z výroku trestního rozsudku tedy bez jakékoliv pochybnosti vyplývá, že stěžovatel uvedl nepravdivé údaje při uplatnění nároku z pojistné smlouvy, přestože věděl, že k dopravní nehodě s takovým průběhem nedošlo.
Nárok na zaplacení částky odpovídající vyplacenému pojistnému plnění s příslušenstvím, který byl proti stěžovateli uplatněn v civilním řízení, nepředstavoval sankční postih, jak stěžovatel opakovaně a nesprávně tvrdí, ale opíral se o čl. 11 bod 9. všeobecných pojistných podmínek pro pojištění vozidel a dopravovaných věcí VPPH 2000, jenž stanovil: "Uvede-li pojistník, pojištěný nebo oprávněná osoba nebo osoba jednající z jejich podnětu pojišťovnu úmyslně v omyl o podstatných okolnostech, týkajících se vzniku nároku na pojistné plnění nebo jeho výše, není pojišťovna povinna poskytnout pojistné plnění." Jinak řečeno, stěžovatel nemá právo na pojistné plnění, uvede-li pojišťovnu úmyslně v omyl o podstatných okolnostech, týkajících se vzniku nároku na pojistné plnění nebo jeho výše. Z toho plyne, že není podstatné, zda na vozidle vznikla ještě nějaká jiná škoda před nehodou dne 5. 1. 2004, ale jedině to, zda stěžovatel pravdivě vylíčil všechny skutečnosti, o něž opřel svůj nárok na pojistné plnění z této nehody. Fakt, že se tak nestalo, byl závazně zjištěn již ve výrokové části pravomocného odsuzujícího trestního rozsudku (§135 odst. 1 o. s. ř.).
Poskytla-li pojišťovna stěžovateli pojistné plnění, ač k tomu nebyla povinna, plnila bez právního důvodu, a na straně stěžovatele tím vzniklo bezdůvodné obohacení. Závěry stěžovatele o sankčním postihu proto neobstojí, stejně jako námitka porušení zákazu dvojího trestání za totéž; o žádný trest totiž nešlo.
Námitku stěžovatele, že čl. 11 bod 9. všeobecných pojistných podmínek pro pojištění vozidel a dopravovaných věcí VPPH 2000, je nekalým ujednání, přesvědčivě vyvrátil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a Ústavní soud proto na jeho argumentaci odkazuje.
Neobstojí ani výtka, že se soudy nezabývaly tzv. "podstatnými okolnostmi" dle citovaného ustanovení. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, co lze těmito okolnostmi rozumět, a co nikoliv. Přehlíží přitom, že dle citovaného článku se jedná o podstatné okolnosti týkající se vzniku nároku na pojistné plnění nebo jeho výše. Takovou podstatnou okolností je fakt, že stěžovatel uplatnil nárok na pojistné plnění v rozsahu, který nemohl vzniknout z pojistné události dne 5. 1. 2004; touto skutečností se samozřejmě obecné soudy zabývaly, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí.
Na místě nená ani argument týkající se nadbytečného znaleckého posudku. Ústavní soud v této souvislosti pouze připomíná, že návrh na vypracování znaleckého posudku učinil sám stěžovatel, resp. jeho zástupkyně, při jednání 1. 11. 2007. Brojí-li nyní proti tomu, že soud jeho návrhu vyhověl, odročil jednání, aby ustanovil znalce a zadal mu vypracování znaleckého posudku, stěžuje si stěžovatel na procesní postup soudu, k němuž sám zavdal příčinu; již pro tento důvod neshledává Ústavní soud takovou námitku důvodnou.
Ze všech těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. října 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu