ECLI:CZ:US:2010:1.US.1989.10.1
sp. zn. I. ÚS 1989/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Horákem, advokátem se sídlem Praha 2, Šafaříkova 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 21 Cdo 258/2009-83, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2008, č. j. 13 Co 130/2008-61, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 10. 2007, č. j. 27 C 79/2007-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudu pro porušení jeho základního práva dle čl. 3 odst. 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel se žalobou domáhal, aby bylo určeno, že jeho výpověď z pracovního poměru je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Z provedeného dokazování dovodil, že žalovaná dopisem ze dne 21. 12. 2006, který byl téhož dne doručen stěžovateli, dala stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, neboť provedenou organizační změnou bylo zrušeno jím zastávané místo ředitele Obchodního centra podnikového bankovnictví. Podle soudu prvního stupně je třeba - jak vyplývá z ustanovení §364 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb. - platnost tohoto právního úkonu posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2006, avšak podmínky vzniku nároku, vzniklého po dni 1. 1. 2007 (včetně délky výpovědní doby, která začala běžet dnem 1. 1. 2007) je nutno posuzovat podle nové právní úpravy, tedy podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného od 1.1.2007. Vzhledem k tomu, že "v zákoníku práce účinném ode dne 1. 1. 2007" je stanovena výpovědní doba jednotně jako dvouměsíční (a tato výpovědní doba tedy platí i pro výpověď z tzv. organizačních důvodů, u níž dosud byla stanovena tříměsíční výpovědní doba) a že mezi účastníky - jak shodně uvedli - nebyla sjednána dohoda o změně délky výpovědní doby, začala zákonná dvouměsíční výpovědní lhůta podle výpovědi ze dne 21. 12. 2006 běžet dnem 1. 1. 2007 a skončila dnem 28. 2. 2007. Pracovní poměr stěžovatele u žalované měl tedy skončit ke dni 28. 2. 2007; protože žaloba o určení neplatnosti výpovědi byla u soudu podána až 30. 5. 2007, bylo právo uplatněno po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty (§72 zákoníku práce účinného od 1. 1. 2007).
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 13. 8. 2008, č. j. 13 Co 130/2008-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědní doba u výpovědi dané stěžovateli dopisem ze dne 21. 12. 2006 trvá - s ohledem na přechodné ustanovení §364 zákona č. 262/2006 Sb. - dva měsíce a že proto její běh skončil dnem 28. 2. 2007. Žaloba musela být zamítnuta, neboť byla podána po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §72 zákoníku práce účinného od 1. 1. 2007.
Nejvyšší soud usoudil, že dovolání stěžovatele je přípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo totiž mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jakou právní úpravou se řídí běh, délka a uplynutí výpovědní doby v případě, že zaměstnavatel rozvázal se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podanou v době od 1. 12. do 31. 12. 2006. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soud je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, a proto je - po podrobném odůvodnění svého názoru - zamítl.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, jestliže došlo toliko k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení zároveň představuje porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z (podústavního) práva hmotného či procesního.
V ústavněprávní judikatuře bylo mnohokrát vysloveno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; nedostatek takové konformity se pak nezjišťuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem nezasahuje do ústavně chráněných základních práv či svobod, zda je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem je i to, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními posuzované soudní řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.
V konkrétnostech Ústavní soud uvádí následující.
III.
1) Stěžovatel především rozporuje jednotný právní názor soudů všech stupňů, že výpovědní doba u výpovědi dané (a doručené) stěžovateli dopisem ze dne 21. 12. 2006 trvá - s ohledem na přechodné ustanovení §364 zákona č. 262/2006 Sb. - dva měsíce a že proto její běh skončil dnem 28. 2. 2007.
2) Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že obecné soudy svůj právní názor řádně odůvodnily a nelze v něm shledávat prvky libovůle či jiné prvky protiústavnosti, které z hlediska metodologického vytyčil Ústavní soud v předchozím bodu tohoto usnesení.
V konkrétnostech a pro stručnost lze odkázat na následující pasáže napadeného rozsudku Nejvyššího soudu:
"Z ustanovení §364 odst. 2 zák. práce je třeba - i přes poněkud nepřesnou formulaci - za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, které byly učiněny (nastaly) v době do 31.12.2006, se po 1.1.2007 posuzují podle dosavadní právní úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-li jejich účinky nastat (zčásti nebo výlučně) až v době po 1.1.2007.
Uvádí-li se v ustanovení §364 odst.2 zák. práce, že podle dosavadních právních předpisů se "řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni", nelze z této dikce úspěšně dovozovat (jak to činí dovolatel), že by se účinky právních úkonů učiněných v době do 31.12.2006 posuzovaly také podle dosavadních právních předpisů; ve skutečnosti ze znění tohoto ustanovení vyplývá jen - jak uvedeno výše - to, že dosavadními právními předpisy se řídí pracovněprávní úkony učiněné do 31.12.2006 bez ohledu na to, že (zda) jejich právní účinky nastaly (případně) až po 1.1.2007, a že tedy jejich posouzení podle dosavadních právních předpisů nepřekáží okolnost, že právní účinky (právní následky) nastaly nebo přetrvávají (v podobě výkonu do té doby založených práv a povinností) v době po 1.1.2007.
Došlo-li k rozvázání pracovního poměru výpovědí v době od 1.12. do 31.12.2006 a začala-li proto výpovědní doba běžet dnem 1.1.2007 (srov. §45 odst.2 zákoníku práce účinného do 31.12.2006 a shodně se upravuje počátek běhu výpovědní doby v ustanovení §51 odst.2 zák. práce), z výše uvedeného vyplývá, že otázka platnosti výpovědi musí být posuzována podle dosavadních právních předpisů a že běh, délka a uplynutí výpovědní doby se ve smyslu ustanovení §364 odst.1 zák. práce řídí - protože výpovědní doba nastala (jako pracovněprávní skutečnost) dnem 1.1.2007 a protože není v zákoně v tomto směru stanoveno jinak - zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce.".
3) Je tedy zřejmé, že stěžovatel ústavní stížností toliko jen pokračuje v právní polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
IV.
Stěžovatel rovněž namítá, že soudy prvního a druhého stupně vyslovily domněnku, že pracovní poměr končil 28. 2. 2007 a že jestliže stěžovatel vykonával pro žalovanou práci do konce března 2007 a za tuto práci od ní obdržel mzdu, svědčí to o tom, že mezi žalovaným a stěžovatelem došlo k následnému konkludentnímu uzavření pracovního poměru na dobu určitou, a to na jeden měsíc. Stěžovatel je však názoru, že domněnka soudů první a druhé instance je chybná. Dodal, že jak uvádí ve svém rozsudku i Nejvyšší soud, aby mohl být právní úkon uzavřen konkludentně, musel by být uzavřen z vůle obou účastníků, tato vůle by musela být vyjádřena (jinak než slovy) způsobem, který neponechává pochybnosti o tom, co chtěli účastníci projevit. Mezi účastníky ovšem nebyla shodná vůle uzavřít pracovní poměr na dobu určitou, a už vůbec ne pracovní poměr faktický. Účastníci se nedopouštěli jednání, ze kterého by bylo možné tuto vůli bez pochybností dovodit.
Ústavní soud k tomu jen stručně uvádí, že i kdyby byl závěr soudů prvního a druhého stupně, že mezi žalobcem a stěžovatelem došlo k následnému konkludentnímu uzavření pracovního poměru na dobu určitou (jeden měsíc), nepřiléhavý, nic by to nemohlo změnit na opožděnosti žaloby stěžovatele; to totiž nijak nezpochybňuje ústavně konformní závěr obecných soudů, že pracovní poměr skončil dne 28. 2. 2007 a že žaloba byla podána opožděně.
V.
Stěžovatel dále tvrdil, že za předpokladu, že je výklad jmenovaných soudů správný a že se na běh výpovědní doby vztahuje již nová právní úprava, není důvod, proč by nebylo možné považovat tyto opakované projevy vůle za uzavření dohody o tříměsíční výpovědní době. Nová právní úprava totiž výslovně umožňuje dohodu o délce výpovědní doby a nestanoví její formální náležitosti, dokonce nevylučuje ani její konkludentní uzavření. Z dikce výpovědi, z písemného prohlášení Komerční bank ze dne 8. 8. 2007 i ze všech faktických jednání účastníků pracovního vztahu prý jednoznačně vyplývá, že ani pro stěžovatele ani Komerční banku nebylo pochyb, že pracovní poměr trval do 31. 3. 2007.
I s touto námitkou se však Nejvyšší soud řádně vypořádal a uvedl následující.
"Důvodná není ani námitka žalobce, podle které byla mezi účastníky konkludentně dohodnuta "delší, tj. tříměsíční výpovědní doba".
Právní úkon je učiněn konkludentně, byla-li vůle jeho účastníků vyjádřena jinak než slovy a nevzbuzuje-li použitý způsob vyjádření pochybnosti o tom, co účastníci chtěli projevit. V projednávané věci účastníci sice vycházeli z toho, že výpovědní doba má být podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 21.12.2006 tříměsíční (jak se uvádí ve výpovědi z pracovního poměru), jejich přesvědčení o délce výpovědní doby však nevyplývalo z jejich dohody, ale chybného výkladu právního předpisu; je proto bez dalšího zřejmé, že mezi nimi nedošlo k dohodě, která by vyjadřovala, že by výpovědní doba při rozvázání pracovního poměru měla být delší než "zákonné" dva měsíce...".
Sám stěžovatel v podstatě ani nerozporuje uvedený názor Nejvyššího soudu, tedy že přesvědčení jeho a žalovaného o délce výpovědní doby vyplývalo z vlastního výkladu právního předpisu, což potom - z povahy věci - vylučuje dohodu o "delší" výpovědní době (srov. následující odstavec).
Ostatně, i z ústavní stížnosti (z jejích jiných částí než je uváděna námitka v tomto bodě tohoto usnesení) plyne názor stěžovatele, že přesvědčení jeho a žalovaného o délce výpovědní doby vyplývalo z vlastního (ovšem nesprávného) výkladu právního předpisu. Je tedy v rozporu stěžovatelův poukaz na právní jistotu (apod.) opírající se o vlastní výklad přechodných ustanovení "nového" zákoníku práce (který měl značit použitelnost staré právní úprav s tříměsíční výpovědní lhůtou) a jeho verze o uzavření dohody o prodloužení výpovědní doby na základě "nového" zákoníku práce. Pokud by stěžovatel i žalovaný vycházeli z důvěry v tříměsíční výpovědní lhůty, neměli by zapotřebí uzavírat dohodu o prodloužení výpovědní doby, neboť by stejného výsledku bylo dosaženo i předchozí právní úpravou.
Uvedená argumentace současně vyvrací i názor stěžovatele, že došlo "k popření nadbytečnosti navrhovatele", neboť týž konal práci pro žalovanou i po zrušení své pracovní pozice; to by dle stěžovatele mělo za důsledek neplatnost výpovědi z organizačních důvodů, neboť nadbytečnost by byla pouze fiktivní. Z citovaného odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu plyne, že stěžovatel vykonával uvedenou práci pro zaměstnavatele, který je přesvědčen o trvání jeho pracovního poměru (neuplynutí výpovědní doby), nikoli snad proto, že by byl odpadl výpovědní důvod či že by byl fingovaný. I kdyby však tato námitka stěžovatele mohla být odůvodněná, nemohla by být před soudy - a tak ani před Ústavním soudem - věcně přezkoumána, neboť by se již jednalo o meritum věci (přezkoumávání platnosti výpovědi); tím se však soudy nemohly zabývat pro uplynutí prekluzivní lhůty k podání žaloby na neplatnost výpovědi.
VI.
Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, jasná, nemají znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a z něho vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu