ECLI:CZ:US:2010:1.US.2018.10.1
sp. zn. I. ÚS 2018/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti T. Ž., zast. JUDr. Annou Romanovou, advokátkou, sídlem nám. 5. května 812, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2010, č.j. 30 Cdo 3585/2008-217, proti výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.3.2008, č.j. 24 Co 544/2007-162, a proti výroku I., II., IV., V. a VI. rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6.8.2007, č.j. 8 C 1025/2005-109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a vymezené výroky rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 11 odst. 1, odst. 3 a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 3 odst. 1 a odst. 3, z čl. 4, z čl. 90 a z čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"); pozn. stěžovatelka sice tvrdí, že došlo k porušení čl. 3 odst. 1 a odst. 3 Ústavy, ale podle obsahu lze dovodit, že měla na mysli čl. 3 Listiny, konečně, čl. 3 Ústavy obsahuje pouze jedinou větu, nečlení se na odstavce), Ve II. části konstatovala, že proti výroku I. a III. rozsudku krajského soudu podala podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu dovolání z důvodů uvedených v §§241a odst. 2 písm. a), písm. b) a 241a odst. 3 obč. soudního řádu, dovolací soud opomenul se vypořádat s dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu a zcela formalisticky uzavřel, že jsou dány důvody pro odmítnutí dovolání, že ve věci nejde o otázku zásadního právního významu, která by byla řešena v rozhodnutích odvolacího soudu odlišně s konstantní judikaturou, nejde o střed odlišných právních názorů a věc sama po právní stránce nemá zásadní význam. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí dovolacího soudu vykazuje znaky libovůle, protože soud vycházel ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv na posuzovaný případ a ve svém rozhodnutí neodůvodnil své právní myšlení a nevyložil, jak po právní stránce posoudil rozhodnutí odvolacího soudu a v dovolání citovanou konstantní judikaturu, kde poukázala na střet odlišných právních názorů v jeho judikatuře (tyto námitky podrobně rozvedla na str. 7-9 dovolání, proto na ně odkázala i v ústavní stížnosti). Za libovůli považuji i skutečnost, že v napadených rozhodnutí nebyly dostatečně identifikovány dotčené nemovitosti, a to uvedením obce a číslem listu vlastnictví. Porušení základních práv spatřuje též v tom, že soudy odmítly rozhodnout o požadovaném určení neplatnosti kupních smluv, neboť jí není známo, kdo je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí (v této souvislosti podrobně popsala, že původním vlastníkem podílu byl její manžel JUDr. A. Ž., na jehož majetek byl prohlášen konkurs, přičemž vedlejší účastník J. K. se v jiném řízení neúspěšně domáhal vyloučení tohoto podílu z konkursní podstaty; v tomto řízení soudy považovaly inkriminovanou smlouvu o převodu nemovitostí za neplatnou jako celek). Ve III. části stěžovatelka formulovala důvody, pro které napadá označené výroky rozsudků krajského soudu a okresního soudu, stručně vyjádřeno proto, že soudy odmítly určit neplatnost kupních smluv, ač v obou případech šlo o absolutně neplatné lichevní smlouvy. Součástí ústavní stížnosti učinila stěžovatelka i návrh na odklad vykonatelnosti výroků, jimiž byla zavázána k náhradě nákladů řízení.
Z uvedených důvodů v petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a obou rozsudků a navrhla, aby Ústavní soud věc vrátil Nejvyššímu soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud však vycházel z titulní strany ústavní stížnosti a z jejího obsahu (zejména str. 2), tudíž se zabýval jen námitkami proti označeným výrokům (pozn. proti zbývajícím výrokům by byla ústavní stížnost nepřípustná, neboť šlo o výroky vyhovující stěžovatelce).
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 4 Ústavy
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 96 Ústavy:
1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
Čl. 3 odst. 1 Listiny:
Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 3 odst. 3 Listiny:
Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 3 Listiny:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala vůči oběma vedlejším účastníkům určení neplatnosti, resp. neexistence smluv o koupi individualizovaných nemovitostí v kat. úz. Dolní Rokytnice uzavřených dne 14.6.2002 a 25.10.2004, dále určení vlastnického práva v rozsahu jedné ideální poloviny k těmto nemovitostem, vydání druhé ideální poloviny nemovitostí a konečně zaplacení 400 000,- Kč po 1. nebo po 2. vedlejším účastníkovi. Tvrdila, že s manželem nabyli nemovitosti darováním a že v závěru roku 2004 v souvislosti s konkurzem na manželův majetek zjistila, že dne 14.6.2002 došlo k uzavření kupní smlouvy ve prospěch 1. vedlejšího účastníka, na níž byl zfalšován její podpis. Kupní smlouvou ze dne 25.10.2004 pak 1. vedlejší účastník nemovitosti převedl na 2. vedlejšího účastníka. Protože nemovitosti byly první smlouvou zcizeny pod cenou, domáhala se také vydání bezdůvodného obohacení ve výši 400 000,- Kč, které bylo představováno hodnotou dorovnávající rozdíl mezi tržní cenou nemovitostí a sjednanou kupní cenou. Dále stěžovatelka poukazovala na relativní neplatnost kupní smlouvy, neboť jí nebyl manželův podíl, jako spoluvlastnici, nabídnut před prodejem 1. vedlejšímu účastníkovi. Dokazováním bylo potvrzeno, že smlouva nebyla stěžovatelkou podepsána, úkon je zcela prostý projevu vůle stěžovatelky, proto stěžovatelka nikdy nepozbyla vlastnické právo, tudíž soud shledal důvodným nárok na určení vlastnického práva k jedné ideální polovině (dodal, že jedině takový typ výroku může být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí). Nároky na vyslovení (určení) neplatnosti právních úkonů, jimiž došlo k převodu nemovitostí neshledal soud důvodnými, neboť nebylo osvědčeno (i přes poučení podle §118a odst. 1 a 2 obč. soudního řádu), že by stěžovatelce svědčil naléhavý právní zájem na takovém výroku (okresní soud tento závěr obsáhle zdůvodnil na str. 5). Současně uzavřel, že stěžovatelka není aktivně věcně legitimována k ochraně majetkových práv manžela. Soud I. stupně se také zabýval hodnocením námitky relativní neplatnosti právního úkonu ze dne 14.6.2002 v části, v níž manžel stěžovatelky převedl svůj majetkový podíl, aniž by jej předtím nabídl stěžovatelce, a zjistil, že se žalobkyně neplatnosti úkonu vůči jeho účastníkům nedovolala (srov. odůvodnění na str. 6 dole). Jako nedůvodný shledal i nárok na zaplacení 400 000,- Kč, protože stěžovatelce se výrokem III. dostalo deklarace jejího vlastnického práva, tudíž jí žádná redukce majetkových hodnot nemohla zákonitěvzniknout.
Proti výroku I., II., IV., V. a VI. rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání obsahující celou množinu námitek. Kromě jiného v něm uvedla, že na základě výroku soudu deklarujícího neplatnost smluv bude oprávněna žádat katastrální úřad o obnovení zápisu jejího vlastnického práva a bude tím najisto postavena i otázka, která je určující pro existenci dalších nároků. Podle ní nesprávně soud posoudil i otázku bezdůvodného obohacení, protože nevzal na zřetel, že vedlejší účastníci užívali nemovitosti na základě neplatných smluv, a to na její úkor, jako jedné z podílových spoluvlastníků. Za nesprávný považuje i výrok ukládající ji povinnost k náhradě nákladů řízení, neboť okresní soud nevzal na zřetel veškeré okolnosti případu, zejména skutečnost, že ji nezbývalo nic jiného, než se domáhat ochrany svých práv v důsledku jednání prvního vedlejšího účastníka. V průběhu odvolacího řízení vzala stěžovatelka návrh na vydání jedné poloviny nemovitostí zpět, proto krajský soud výrok IV. napadeného rozsudku zrušil a řízení zastavil. Odvolání stěžovatelky však krajský soud neshledal opodstatněným. Po rozboru předpokladů úspěšnosti žaloby na určení - odvoláním na známou judikaturu připomenul, že pokud právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán právní zájem na určení této předběžné otázky - uzavřel, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti (či neexistence) smluv, disponuje-li účinnějším právním prostředkem, tj. žalobou na určení existence vlastnického práva samotného. Krajský soud za správné považoval i rozhodnutí soudu I. stupně o návrhu stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení, které odůvodňovala újmou vzniknuvší nevýhodným prodejem nemovitostí; jestliže se stěžovatelka v odvolání domáhala náhrady za užívání na základě neplatného právního titulu, jde o nový nárok, který nelze uplatnit v odvolacím řízení. Pochybení nenalezl krajský soud ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, který vycházel z principu úspěchů účastníků ve věci. Výslovně zdůraznil, že stěžovatelka nebyla vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi v řízení úspěšná, neshledal ani důvody zvláštního zřetele hodné a připomenul, že nelze klást k tíži žalovaných vedlejších účastníků, jestliže stěžovatelka k ochraně svých práv zvolila nepřiléhavé právní prostředky. Z těchto důvodů potvrdil v ostatních napadených výrocích rozsudek soudu I. stupně a úspěšným vedlejším účastníkům přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku krajského soudu (proti výrokům I. a III.) podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, protože neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam. Konstatoval, že právní otázka týkající se nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení neplatnosti nebo neexistence smlouvy odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, stejně jako nemožnost přezkumu žaloby po stránce věcné, zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Dále Nejvyšší soud objasnil uplatnění dovolacích důvodů v závislosti na přípustnosti dovolání (str. 2, druhý odstavec) a vysvětlil nepřípustnost dovolání proti vedlejšímu výroku o náhradě nákladů řízení (str 2, třetí odstavec).
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s rozhodnutími obecných soudů a dalšími listinami předloženými stěžovatelkou, Ústavní soud konstatuje, že její návrh na zrušení napadených výroků je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Podstatou sporu stěžovatelky a vedlejších účastníků je otázka jejího vlastnického práva k podílu na nemovitostech, který měl být převeden na základě absolutně neplatného právního úkonu na prvního vedlejšího účastníka a jím později na druhého vedlejšího účastníka. Pokud v této souvislosti stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu chráněné v čl. 36 odst. 1 Listiny, tak Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu (s touto žalobou byla stěžovatelka úspěšná, proto nemohlo ani dojít k porušení jejího vlastnického práva, jemuž poskytuje ochranu čl. 11 Listiny), příp. i souvisejících nároků. Stěžovatelka však musí vzít na vědomí, že soudní uplatnění hmotněprávních nároků je závislé na volbě adekvátních procesních prostředků (na tomto místě Ústavní soud připomíná, že již v řízení před soudem I. stupně a také v dalších fázích vývoje sporu byla stěžovatelka zastoupena kvalifikovanou advokátkou, od níž by bylo možné očekávat patřičnou odbornou pomoc). Z tohoto pohledu je nepochopitelná její úporná snaha o dosažení deklaratorního výroku o neplatnosti smluv, když je nezpochybnitelnou notorietou, že na takovém určení nemůže mít naléhavý právní zájem; prioritní je ve smyslu §80 písm. c) obč. soudního řádu určení práva nebo právního vztahu, přičemž zjištění platnosti nebo neplatnosti právního úkonu je v takovém případě toliko předběžnou otázkou. Obecné soudy se s touto záležitostí jednoznačně správně vypořádaly a stěžovatelku i řádným způsobem, bohužel bez výsledku, poučily. Obdobný závěr lze aplikovat také u dalších nároků, tj. případné relativní neplatnosti smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu jejího manžela, která - díky právní úpravě tzv. přímé relativní neplatnosti - vyžaduje nezbytný hmotněprávní úkon, kterým se oprávněný subjekt takové neplatnosti dovolá (existence takového stěžovatelčina úkonu nebyla zjištěna), či nároku na vydání bezdůvodného obohacení, původně požadovaného ve výši rozdílu cen a teprve v odvolacím řízení (procesně nepřípustně) uplatněné náhrady za neoprávněné užívání nemovitosti.
Pokud jde o stěžovatelčiny námitky ohledně porušení čl. 4, 90 a 96 Ústavy a čl. 3 odst. 1 a odst. 3, Ústavní soud dodává, že k jejich porušení by mohlo dojít pouze v souvislosti s porušením konkrétních základních práv a svobod. Jestliže Ústavní soud takto klasifikované porušení neshledal, nemohlo dojít ani k porušení obecných pravidel zařazených do těchto ustanovení.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, včetně návrhu na odklad vykonatelnosti, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu