ECLI:CZ:US:2010:1.US.2070.10.1
sp. zn. I. ÚS 2070/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. Cpj 433/2009, kterým bylo opraveno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2009, čj. 7 Cmo 564/2008 - 349, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného opravného usnesení, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Stěžovatel považuje výklad §165 resp. §164 OSŘ, provedený Vrchním soudem v Praze (dále "odvolací soud"), za extrémní. Má za to, že opravy odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se lze domáhat podle §164 OSŘ. Odvolací soud se však jím požadovanou opravou odůvodnění rozhodnutí nezabýval, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručených práv.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2008, čj. F 133099/2008, F 109799/2008, F 121509/2008, F 130562/2008 a C 1723 - 330, zamítl návrh stěžovatele na jeho zápis jako jednatele společnosti Golden Prague Limousine, s. r. o. a na zápis způsobu jednání jejích jednatelů. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2009, čj. 7 Cmo 564/2008 - 349, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Podáním ze dne 14. 9. 2009 stěžovatel, v padesáti šesti bodech, upozornil na písařské chyby a věcné nesprávnosti usnesení odvolacího soudu. Opravným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. Cpj 433/2009, bylo usnesení téhož soudu ze dne 27. 7. 2009, čj. 7 Cmo 564/2008 - 349, opraveno tak, že označení firmy "Hotel Capital Prague, a. s." bylo nahrazeno správným "Strategic Hotel Capital Pratur, a. s." a číslo jednací usnesení 7 Cmo 681/2006 - 2004 bylo doplněním správného čísla listu změněno na čj. 7 Cmo 681/2006 - 204. Ve zbývajícím byl návrh stěžovatele zamítnut.
III.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Z toho vyplývá, že Ústavní není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ, konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho polemika se závěrem odvolacího soudu, spočívajícího v tom, že vady odůvodnění nelze poté, co rozhodnutí nabude právní moci, již z podnětu účastníka měnit. Zásah do svého práva na spravedlivý proces pak spatřuje v tom, že odvolací soud nerozhodl v souladu s jeho právním názorem.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, shledal, že ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces v projednávané věci zjevně nedošlo.
Podle §164 OSŘ předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. V §167 odst. 2 OSŘ se uvádí, že není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Podle §211 OSŘ platí pro řízení u odvolacího soudu přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. Podle §164 OSŘ soud postupuje také při opravě chyb v psaní a počtech a jiných zřejmých nesprávností, které se vyskytly v usnesení (§167 odst. 2).
Ústavní soud předesílá, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Jeho stěžejní námitce, že odvolací soud měl podle §164 OSŘ opravit i odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, přisvědčit nelze. Odvolací soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má zákonnou oporu. Podrobně vyložil, že v situaci, kdy stěžovatel podal dovolání, a napadá tedy rozhodnutí ve věci samé jako celek, bude o jeho námitkách směřujících proti znění odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které podle jeho názoru nemá podklad ve zjištění skutkového stavu, rozhodováno v rámci dovolacího řízení. I ostatními námitkami se v rozhodnutí napadeném ústavní stížností odvolací soud adekvátně zabýval, přičemž své rozhodnutí odůvodnil způsobem, který zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces způsobit nemohl. Nezbývá než dodat, že skutečnost, že napadené rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a na základě toho mu nezbylo než jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu