ECLI:CZ:US:2010:1.US.2094.10.1
sp. zn. I. ÚS 2094/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. M., advokátky, zastoupené JUDr. Danuší Staňkovou, advokátkou se sídlem AK v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, směřující proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 10 C 188/2007 ze dne 30. září 2008, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 23 Co 616/2008 ze dne 2. dubna 2009 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3564/2009 ze dne 19. dubna 2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, jejíž vady byly po výzvě Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2010 odstraněny, napadla stěžovatelka výše označená rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdila, že v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka má za to, že obecné soudy svým rozhodováním přímo zasáhly do jejích základních práv tím, že zamítly její návrh na obnovu řízení s odůvodněním, že předložený důkaz nemohl pro stěžovatelku přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka vytýká v ústavní stížnosti soudu prvního stupně, že v řízení o povolení obnovy řízení postupoval nespravedlivě a v rozporu se zásadou rovného postavení stran a ustanoveními o. s. ř. neprovedl řádně dokazování. Soud nebral její písemné důkazy za věrohodné a bez dalšího uvěřil pouhému tvrzení pana H., že stěžovatelku vyzýval k vrácení částky 500 000,- Kč. Dále došlo k pochybení soudu při výslechu JUDr. Ž., která při vyjádření, zda jde o její písmo na předložené listině, toliko argumentovala povinností mlčenlivosti advokátky ve věci klienta a soud to akceptoval. Svědek M. záměrně nevydal potřebné listiny a soud neučinil žádné účinné opatření, dále nebyl v soudním řízení zkoumán rozsah služeb poskytovaných stěžovatelkou při zprostředkování prodeje směnek atd.
Odvolací soud si sám učinil subjektivní, zkreslený závěr o obsahu předložené listiny, že se jedná o definitivní řešení ve věci se stěžovatelkou. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry nalézacího a odvolacího soudu, které chybně posoudily podmínky pro povolení obnovy řízení a neposkytly ochranu jejím právům, proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, včetně rozhodnutí dovolacího Nejvyššího soudu, aniž by vznesla jakékoliv námitky proti jeho závěrům.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu. Pouze v případě kladného zjištění by se totiž mohl podaným návrhem zabývat i po stránce věcné.
Především je třeba říci, že stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti napadá rozhodnutí, kterými byla završena dvě na sobě procesně nezávislá pravomocně skončená řízení.
V prvním případě se jednalo o řízení ve věci samé před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 164/2002, které bylo pravomocně skončeno dne 10. května 2006. Rozsudkem ze dne 21. března 2006 (10 C 164/2002-88) byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci roční 8% úrok z prodlení z částky 500 000,- Kč od 26. června 2001 do zaplacení a náklady řízení spočívající v zastoupení advokátem.
V druhém případě jde o rozhodnutí obecných soudů a soudu dovolacího ve věci žaloby stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 188/2007 z důvodu uvedeného v ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V tomto řízení byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat existenci nových skutečností a důkazů, které bez své viny nemohla použít v původním řízení, a které by údajně mohly pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka totiž tvrdila, že listinu (zápis z jednání) získala od neznámého odesílatele poštou dne 18. dubna 2007, přičemž z ní mělo vyplývat, že se nemohla dostat do prodlení se zaplacením částky 500 000,- Kč již dne 26. června 2001, jak bylo rozhodnuto ve skončené věci (z listiny je zřejmé, že o konečném řešení odstoupení od smluv mělo být jednáno až 22. října 2001).
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 2. dubna 2009 sp. zn. 23 Co 616/2008 usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrdil (výrok I.), neboť shledal zcela správná jak jeho skutková zjištění, tak i právní závěry, které z nich soud prvního stupně vyvodil a s nimiž se odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela ztotožnil. Odvolací soud konstatoval, že obsah listiny zní ve prospěch žalobce, který tvrdil, že již před tímto jednáním žalovanou vyzval k úhradě dlužné částky, a listinný důkaz tudíž neodporuje verzi žalované a nemůže pro ni přinést příznivější rozhodnutí.
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. dubna 2010 sp. zn. 23 Cdo 3564/2009 tak, že je jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud v usnesení uvedl, že v rámci podaného mimořádného opravného prostředku je jediným způsobilým dovolacím důvodem řešení otázky zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř.]. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 ve spojení s §238 odst. 2 o. s. ř. ).
Z toho, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Stěžovatelka však žádnou právní otázku, kterou odvolací soud řešil a pro jejíž posouzení by bylo možno přiznat napadenému rozhodnutí zásadní právní význam, nenastolila. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 23 Cdo 3564/2009 ze dne 19. dubna 2010, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá toliko v polemice stěžovatelky s hodnocením důkazů soudem nalézacím a soudem odvolacím, kdy obecné soudy dospěly k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení dle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy v soudním řízení o obnovu projednaly a hodnotily všechna tvrzení stěžovatelky podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlédly ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho co uvedla stěžovatelka, a ve svém rozhodnutí se s nimi zcela vypořádaly dle §132, §167 o. s. ř. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se věcí stěžovatelky podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, proto dále lze na ně odkázat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy), jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. října 2010
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu