ECLI:CZ:US:2010:1.US.2099.10.1
sp. zn. I. ÚS 2099/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. Š., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Hradec Králové, Fráni Šrámka 1139, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 67 To 71/2010, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 16 T 43/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností E. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 pro porušení v ústavní stížnosti vyjmenovaných ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci, tzn. v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Jestliže tedy právní předpis (trestní řád) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci, tzn. i k nápravě případného porušení základních práv a svobod jednotlivce.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je podané dovolání, resp. rozhodnutí o něm, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§75 odst. 1 věta druhá za středníkem zákona o Ústavním soudu).
V daném případě je ústavní stížnost návrhem předčasným, tudíž nepřípustným. Z obsahu ústavní stížnosti a sdělení obvodního soudu vyplývá, že usnesení městského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 20. 5. 2010 a jeho obhájci dne 11. 5. 2010. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel, prostřednictvím svého právního zástupce, rovněž uvedl, že proti shora označenému usnesení městského soudu podal dovolání. Avšak z opatrnosti, byť si je vědom konstantního rozhodování Ústavního soudu v těchto věcech, podal i ústavní stížnost. Dovolání podal dne 17. 7. 2010 a Nejvyšší soud o něm do dnešního dne nerozhodl.
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud nezjistil ani naplnění žádné z podmínek uvedených v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu