ECLI:CZ:US:2010:1.US.2151.09.1
sp. zn. I. ÚS 2151/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ž., zastoupeného JUDr. Davidem Heryánem, advokátem se sídlem Praha 3, Koněvova 2660/141, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 219/2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 4 To 47/2006, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 53 T 10/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., jehož se dopustil skutky popsanými pod body 2. a 3. ve výroku o vině v tomto rozsudku. Za to mu byl uložen podle §255 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu 3 roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobviněných v této trestní věci. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu soud prvního stupně odkázal poškozenou R. d. z., s. a ú. d., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším výroku byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) obžaloby pro jiné skutky - v rozsudku uvedené - zproštěn.
Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1, písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, 4 tr. řádu rozhodl znovu o vině a trestu stěžovatele a dalších dvou obžalovaných. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 3. výroku o vině takto:
trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že obžalovaný Ing. M. O. jako generální ředitel a předseda představenstva R. d. z., s. a ú. d., a stěžovatel jako místopředseda jejího představenstva uzavřeli dne 31. 5. 1999 jménem R. d. z., s. a ú. d., formou notářského zápisu smlouvu o kontokorentním úvěru s J. M., kterou mu byl poskytnut úvěr ve výši 20.000.000,- Kč se splatností na dobu 48 měsíců a s úrokovou sazbou z debetního zůstatku ve výši 21,2 % p. a., přičemž oba obžalovaní tak porušili povinnost spravovat majetek R. d. z., s. a ú. d., s péčí řádného hospodáře, vyplývající z ustanovení §243 odst. 8 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., v tehdy platném znění, neboť nijak neprověřili schopnost dlužníka dostát podmínkám úvěrové smlouvy a nezajistili dostatečným způsobem jejich splnění, ač to bylo jejich povinností, a věděli tedy, že úvěr nemusí být v dohodnutých termínech splacen, s čímž byli srozuměni; takto poskytnutý úvěr nebyl v dohodnuté době splatnosti uhrazen a R. d. z., s. a ú. d., vznikla škoda ve výši 20.000.000,- Kč. Stěžovatel byl odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu 3 roků. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal odvolací soud poškozenou R. d. z., s. a ú. d., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Oproti tomu Vrchní soud v Olomouci zprostil stěžovatele podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby pro další skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Podle §259 odst. 1 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl tak, že ve vztahu (m. j.) ke stěžovateli vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, pokud jde o výrok, jímž byl podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby to pro skutek popsaný pod bodem 1. této obžaloby.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné (§265i odst. 1 písm./g trestního řádu).
II.
1) Ústavní soud konstatuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další opravnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat - bez dalšího - do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením podústavních práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony, pokud takové porušení zároveň neznamená zásah do ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
2) Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele. Po zvážení všech stěžovatelem předložených tvrzení a po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly obecné soudy v souladu s běžnými zákony i s principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, srozumitelně a naprosto podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s citovanými námitkami stěžovatele. Ty považuje i Ústavní soud za neopodstatněné. Ústavní soud na tomto místě na tato rozhodnutí odkázuje s tím, že nepovažuje za potřebné - byť i z hlediska ústavnosti - k nim cokoli dodávat (srov. metodologicky obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2449/08, IV. ÚS 2549/08, I. ÚS 1408/09, I. ÚS 1730/09).
3) V podrobnostech Ústavní soud uvádí následující.
4) Stěžovatel především namítal, že soudy nesprávně aplikovaly hmotněprávní předpis, který použily pro specifikaci povinností, jež měl stěžovatel porušit a spáchat tak tvrzený trestný čin. S ohledem na zásadu nepřípustnosti retroaktivity je třeba, aby povinnosti, které dle názoru soudů byly porušeny, byly posuzovány tak, jak existovaly v době skutku, ve kterém je spatřován trestný čin. Stěžovatel poukazuje na to, že odkaz soudů na ustanovení §243 odst. 8 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku je v rozporu s výše uvedenou zásadou, neboť toto ustanovení nebylo v době skutku vůbec v obchodním zákoníku obsaženo. V době, kdy ke skutku došlo, hovořilo ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku o tom, že "členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí"; pojmy "spravování majetku s péčí řádného hospodáře" a "vykonáváni působnosti s náležitou péčí" nejsou obsahově zcela shodné. Podle stěžovatele odvolací soud spatřoval porušení povinnosti spravovat majetek s péčí rádného hospodáře v tom, že stěžovatel (spolu s dalším obžalovaným) (i) nijak neprověřili schopnost dlužníka dostát podmínkám úvěrové smlouvy a (ii) splnění podmínek dostatečným způsobem nezajistili, ač obě tyto skutečnosti byly jejich povinností. Ani jedna z výše uvedených skutečností však nebyla přímo zákonem stanovena. Stěžovatel nejednal jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného. Poukazuje na skutečnost, že Rodinná záložna měla rozsáhlou organizační strukturu, v rámci ní docházelo k dělbě kompetencí; příprava úvěrových smluv, volba a smluvní realizace zajištění pohledávek z úvěrových smluv stejně jako zjišťování bonity dlužníka nepatřila do působnosti jeho osoby jako místopředsedy představenstva Rodinné záložny. Není tedy dána příčinná souvislost mezi tvrzeným jednáním a vzniklou škodou, neboť soudy konstatovaná škoda a její výše byla minimálně z části zapříčiněna jednáním osob třetích; to je hlavní argument stěžovatele, pokud jde o škodu, již měl údajně způsobit.
S těmito námitkami se však řádně a podrobně vypořádal Nejvyšší soud, který konstatoval: "...I přes chybějící výslovnou zákonnou úpravu, která by přímo v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech stanovila, jak si mají počínat členové představenstva družstevní záložny při nakládání s jejím majetkem, bylo možné podle názoru Nejvyššího soudu i před účinností shora citovaných novel dovodit povinnost členů představenstva družstevní záložny řádně spravovat majetek družstevní záložny, přičemž úmyslné porušení této povinnosti spojené se způsobením škody na spravovaném majetku mohlo založit i trestní odpovědnost členů představenstva družstevní záložny pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Taková povinnost vyplývala především ze základního poslání družstevní záložny, která na podporu hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnosti, jimiž se rozumí přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v různých formách a poskytování dalších služeb členům družstva k uspokojování jejich potřeb (§1 odst. 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech), takže družstevní záložna jako samostatný subjekt práva - právnická osoba vždy měla právo a povinnost nakládat se svým majetkem (viz §222 odst. 1 obch. zák.). Právnická osoba však může činit úkony spojené s nakládáním se svým majetkem jen prostřednictvím určitých fyzických osob, a to zejména těch, které jsou členy statutárního orgánu právnické osoby (viz též §20 odst. 1 obč. zák.), tj. v konkrétním případě prostřednictvím členů představenstva družstevní záložny, jak vyplývá z ustanovení §243 obch. zák. a §6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Současně je nesporné, že statutární orgán družstevní záložny nemohl ani před účinností zákona č. 100/2000 Sb., kterým došlo ke změně zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, nakládat s majetkem družstevní záložny podle své libovůle, nýbrž musel postupovat tak, aby byla zajištěna ochrana investic družstevníků a nebyla ohrožena návratnost jejich vkladů. Vyplývá to z účelu zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, zakotveného v jeho ustanovení §1 odst. 3. Vzhledem k tomuto účelu byly družstevní záložny od samého počátku, tedy i v době spáchání posuzovaného skutku, výrazně omezeny v nakládání se svým majetkem, a to specifickou úpravou obsaženou v ustanoveních §1 odst. 6 a §3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
Navíc v době spáchání posuzovaného skutku platilo ustanovení §260 obch. zák., podle něhož nestanoví-li obchodní zákoník v hlavě druhé upravující družstvo jinak, použijí se na družstvo přiměřeně ustanovení hlavy první dílu prvního druhé části obchodního zákoníku, tj. jeho ustanovení §56 až §75. Takto se i v případě členů představenstva družstevní záložny - stejně jako u každého jiného družstva - uplatní též ustanovení §66 odst. 2 obch. zák., podle kterého se vztah mezi družstvem a členem statutárního či jiného orgánu družstva nebo členem při zařizování záležitostí družstva řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě (§566 až §576 obch. zák.), pokud z jejich ujednání s družstvem nebo z jiných ustanovení obchodního zákoníku upravujících jejich povinnosti nevyplývá jiné určení práv a povinností. Jak je přitom zřejmé z ustanovení §567 odst. 1 obch. zák., člen představenstva družstva byl povinen obdobně jako mandatář postupovat při zařizování záležitostí družstva jako mandanta s odbornou péčí. Taková povinnost postupu s odbornou péčí ve vztahu ke svěřenému majetku družstevní záložny je tedy nepochybně povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §255 tr. zák. (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud též ve svém usnesení ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 638/2007).
Jak je tedy jednoznačně patrné ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, obviněný Ing. P. Ž. byl místopředsedou představenstva, tj. členem statutárního orgánu R. d. z., s. a ú. d., a z tohoto titulu byl oprávněn a povinen jako fyzická osoba nakládat s jejím majetkem [viz zejména ustanovení §3 odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, §66 odst. 2 a §567 odst. 1 obch. zák. za použití §260 obch. zák.]. Jednal-li společně s předsedou představenstva uvedené družstevní záložny obviněným Ing. M. O., mohl její majetek v podobě peněžních prostředků půjčit za současného prověření bonity dlužníka a zřízení odpovídajícího zajištění, dále mohl tento majetek zhodnocovat, investovat atd. Nesměl přitom ovšem jednat jak v rozporu se shora citovanou specifickou povinností uloženou obecně zákonem družstevní záložně při nakládání s jejím majetkem, tak ani v rozporu s povinností člena představenstva družstevní záložny postupovat s odbornou péčí vymezenou obchodním zákoníkem. Jestliže i přesto obviněný úmyslně porušil tuto zákonem stanovenou povinnost tím, že peněžní prostředky R. d. z., s. a ú. d., půjčil svědku J. M. způsobem popsaným ve skutkové větě pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, nespravoval majetek družstevní záložny tak, jak mu bylo zákonem uloženo. V důsledku takto provedené majetkové dispozice přitom zmenšil (společně s obviněným Ing. M. O.) majetek družstevní záložny o částku ve výši 20 000 000,- Kč... V době spáchání trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, sice ještě neplatilo ustanovení §243 odst. 8 obch. zák., jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil, avšak povinnost obviněného počínat si při správě cizího majetku s odbornou péčí zde vyplývala z citovaných ustanovení mimotrestních norem účinných v době spáchání skutku, zejména pak z ustanovení §1 odst. 6 a §3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech (ve znění platném do 30. 4. 2000) a §66 odst. 2 a §567 odst. 1 obch. zák. za použití §260 obch. zák. (ve znění platném do 31. 12. 2000)... postupoval v souladu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák. i se závěry zmíněné judikatury. Odvolací soud ... dospěl ke správnému závěru, podle něhož je z hlediska trestního práva pro obviněného příznivější ustanovení §255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, tj. po novele trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb., a to zejména s ohledem na změny výše jednotlivých kategorií škod (§89 odst. 11 tr. zák.), k nimž došlo ve srovnání s trestněprávní úpravou účinnou v době spáchání skutku. Jestliže tedy odvolací soud aplikoval trestní zákon účinný v době jeho rozhodování, bylo za této situace nutné použít i mimotrestní právní úpravu, na kterou odkazuje ustanovení §255 odst. 1 tr. zák., která byla účinná rovněž v době rozhodování odvolacího soudu, přičemž srovnatelné povinnosti bylo možné dovodit i z mimotrestní právní úpravy účinné již v době spáchání skutku. Napadené rozhodnutí se proto správně opírá o celý souhrn zákonných norem trestních i mimotrestních, jež byly všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle §16 odst. 1 tr. zák., a tímto momentem je doba rozhodování odvolacího soud.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z ustanovení §66 odst. 2 a §567 odst. 1 obch. zák. za použití §260 obch. zák. (ve znění platném do 31. 12. 2000) vyplývala pro obviněného Ing. P. Ž. povinnost "odborné péče" o cizí svěřený majetek, tj. o majetek R. d. z., s. a ú. d., takže zde nemá význam pojem "náležité péče" a jeho rozdíl ve srovnání s pojmem "péče řádného hospodáře" ve smyslu §194 odst. 5 obch. zák. ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. a po ní. Navíc jsou všechny zmíněné pojmy srovnatelné co do podstaty týkající se vztahu ke spravovanému cizímu majetku. Nejvyšší soud proto nemá žádné pochybnosti o tom, že i z povinnosti obviněného Ing. P. Ž. vykonávat působnost místopředsedy představenstva spořitelního a úvěrního družstva "s odbornou péčí" (§66 odst. 2, §567 odst. 1 a §260 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000) bylo možno spolehlivě dovodit i jeho povinnost řádně spravovat majetek R. d. z., s. ú. d., s nímž jako člen jejího statutárního orgánu (§243 odst. 2 obch. zák.) hospodařil, protože obviněný byl oprávněn řídit činnost spořitelního a úvěrního družstva a rozhodovat o všech záležitostech družstva, které obchodní zákoník nebo stanovy družstva nevyhradily jinému orgánu (§243 odst. 1 obch. zák.), a mohl tudíž činit jménem družstva právní úkony ve všech věcech (§13 obch. zák., §20 odst. 1 obč. zák.) včetně majetkových dispozic. Lze tudíž uzavřít, že i povinnost člena představenstva družstva postupovat s "odbornou péčí" v době do 31. 12. 2000 vyžadovala určitou odbornost, loajalitu a ohled na zájmy družstva, a to i ve vztahu k jeho majetku. V uvedené povinnosti je tedy vyjádřen rovněž požadavek, aby člen představenstva družstva zabránil takovému jednání, z něhož by mohla vzejít škoda na obhospodařovaném majetku družstva, což je povinnost, kterou je třeba považovat za povinnost spravovat cizí majetek uloženou podle zákona ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák."
Nejvyšší soud se otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a vzniklou škodou řádně zabýval i např. na str. 15 (druhý odstavec). Dle lze odkázat např. na str. 50 (odstavec třetí) odůvodnění napadeného rozsudku soudu nalézacího.
5) I s námitkou stěžovatele, že soudy nedostatečně reflektovaly subjektivní stránkou skutkové podstaty předmětného trestného činu, se Nejvyšší soud řádně vypořádal. Tu lze citovat následující část odůvodnění usnesení dovolacího soudu: "Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. P. Ž. popsaného ve skutkové větě pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněného (a jeho spoluobviněného Ing. M. O.) a z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku R. d. z., s. a ú. d., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam rovněž postavení obviněného Ing. P. Ž., od kterého se odvíjí i zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný totiž vystupoval ve funkci místopředsedy představenstva R. d. z., s. a ú. d., což ho zavazovalo k plnění určitých povinností, které mu byly uloženy jako členu statutárního orgánu zejména ustanovením §567 odst. 1, 2 obch. zák., jež se zde uplatnilo se zřetelem k ustanovením §66 odst. 2 a §260 obch. zák., ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku. To mimo jiné znamená, že obviněný jako člen představenstva družstevní záložny, která má formu družstva ve smyslu §221 a násl. obch. zák., byl jednak povinen spravovat majetek tohoto družstva s odbornou péčí a v souladu s jeho zájmy a jednak odpovídal za škodu způsobenou porušením této povinnosti (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud též ve svém usnesení ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 638/2007)." K právní kvalifikaci skutku poukazuje Ústavní soud též na str. 38 - 39 napadeného rozsudku vrchního soudu.
6) Stěžovatel dále namítal, že jej odvolací soud svým rozsudkem nově uznal vinným toliko jedním trestným činem; za tento trestný čin mu však uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, tedy trest ve stejné výměře jako soud prvního stupně, i když ten mu ukládal trest jako trest úhrnný. Odvolací soud se přitom omezil na konstatování, že při stanovení trestu a jeho výměry přihlížel k závažnosti posuzované trestné činnosti, jakož i ke všem polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, jak se o nich zmiňuje soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně však takový trest stanovil za přitěžujících okolností spočívajících v tom, že se dopustil dvou trestných činů a že škoda způsobená jeho jednáním činí téměř 40 milionů korun. Pokud tedy odvolací soud přihlížel ke všem přitěžujícím okolnostem jako soud prvního stupně, učinil v rozporu se skutkovým stavem a se zásadami ukládání trestů stanovenými trestním zákonem.
Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatel zde vychází z mylné premisy, že rozsudek soudu prvního stupně považoval za přitěžující okolnosti jen to, že se stěžovatel dopustil dvou trestných činů a že škoda způsobená jeho jednáním činí téměř 40 milionů korun českých. Přitěžující okolností totiž bylo i to, že "se obžalovaní trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 trestního zákona dopustili jako osoby, které mají zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného" (srov. str. 52 napadeného rozsudku nalézacího soudu). To se vztahovalo i na stěžovatele. Proto odkaz odvolacího soudu na přitěžující okolnosti uvedené v napadeném rozsudku nalézacího soudu lze chápat především jako odkaz na tuto okolnost. Nehledě na to - i když přitěžující okolnost v podobě výše způsobené škody 40 miliónů Kč již v rozsudku odvolacího soudu obsažena nebyla - stále existovala škoda 20 miliónů Kč, což čtyřikrát převyšuje spodní hranici škody velkého rozsahu, a jde rovněž o přitěžující okolnost; rozdíl v této přitěžující okolnosti byl tedy v její intenzitě (osmkrát přesah spodní hranice škody velkého rozsahu v napadeném rozsudku nalézacího soudu oproti čtyřikrát přesah spodní hranice škody velkého rozsahu v napadeném rozsudku odvolacího soudu), nikoli v jejím principu. Je tedy zřejmé, že právě z těchto přitěžujících okolností odvolací soud v napadeném rozsudku vycházel.
V této souvislosti stěžovatel namítá, že jej odvolací soud odsoudil pouze za jediný trestný čin, leč přesto jej zařadil - na rozdíl od soudu prvního stupně - pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou; u stěžovatele prý nebyly shledány podmínky pro aplikaci moderačního ustanovení. Stěžovatel má za to, že tato část výroku rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zásadou individualizace trestu, neboť je nutno vycházet jak obecně z účelu trestu podle §23 trestního zákona, tak i z účelu výkonu trestu odnětí svobody.
Tu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel však nijak konkrétně neargumentuje na podporu svého závěru, že výrok o jeho zařazení k výkonu trestu do věznice s ostrahou, je v rozporu se zásadou individualizace trestu. K tomu lze též uvést, že ze samotné skutečnosti (tj. bez dalšího) zpřísnění typu věznice ve výroku odvolacího soudu při současném odsouzení stěžovatele za toliko jeden trestný čin (v kontrapozici s rozsudkem nalézacího soudu), nelze logicky dovozovat ani ústavněprávní pochybení, leč ani nesprávnost takového výroku z hlediska práva podústavního. To platí nejen o typu věznice, ale i o výši trestu.
Ústavní soud - pokud jde o určení výše a druhu trestu (včetně typu věznice) - odkazuje rovněž na čl. 90 Ústavy České republiky. Podle něj jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn, přičemž trestní zákon mu může pro jeho rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž přísluší soudu právo výběru. Není zásadně úkolem Ústavního soudu a není ani v jeho kompetenci závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která spadá do sféry nezávislého soudcovského uvažování (srov. usnesení II. ÚS 647/06). Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné; Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat tehdy, jestliže by mělo takové rozhodnutí povahu zcela extrémního excesu. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu - vzhledem k jeho postavení ve vztahu k soudům obecným - v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti, což - jak již bylo uvedeno - připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely zákonem stanoveny.
V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je patrné (ať již explicite či implicite), že se danou otázkou podrobně zabýval, při úvaze o druhu trestu a jeho výměře (včetně typu věznice) vzal v úvahu jak stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost, tak i ostatní hlediska, jež zakotvují shora citovaná zákonná ustanovení, a toto své hodnocení vzal za základ při rozhodování o trestu; z hlediska ústavnosti mu nelze nic vytknout. Uložený trest odnětí svobody, byť spojený s jeho bezprostředním výkonem, včetně přísnějšího typu věznice, nelze vnímat jako trest extrémně přísný či zjevně nespravedlivý. Co do typu věznice, poukazuje Ústavní soud rovněž na str. 50 odstavec 3 napadeného rozsudku odvolacího soudu.
7) Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud náležitě nepřezkoumával napadené rozhodnutí a postup nižších soudů. Má za to, že alespoň námitka porušení zásady retroaktivity a dovozování porušení jeho povinnosti ze zákonného ustanovení, které v době spáchání skutku neexistovalo, je zcela zásadní; pokud se zřetelem k ní nebylo napadené rozhodnutí dovolacím soudem zrušeno, měla být alespoň považována za dostatečně důvodnou k přezkoumáni rozhodnutí nižších soudů.
Tato námitka však nemá v reálném stavu oporu. Nejvyšší soud se totiž dovoláním stěžovatele řádně zabýval, a to včetně námitky údajného porušení zásady retroaktivity a dovozování porušení povinnosti ze zákonného ustanovení, které v době spáchání skutku neexistovalo. To je zřejmé z předchozích částí tohoto usnesení.
8) Stěžovatel konečně namítá, že Nejvyšší soud rozsáhle argumentuje ve prospěch rozhodnutí soudů nižšího stupně, a tak zcela nahrazuje jejich činnost.
Stěžovatel však již nepoukazuje na konkrétní ustanovení právního předpisu, dle kterého by takovýto postup Nejvyššího soudu byl nepřípustný de iure. To je ovšem klíčové, neboť platí, že bez argumentu není relevantní názor (závěr), obdobně jako bez důkazu není relevantní tvrzení (srov. shodně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 363/10). Smyslem povinného zastoupení advokátem - což je i tento případ - je garantovat řádnou ústavní stížnost, tedy (m.j.) existenci ústavněprávního odůvodnění v ústavní stížnosti uvedených závěrů (poznámka: posláním Ústavního soudu totiž v zásadě není nahrazovat deficity v argumentaci stěžovatelů; to by popíralo institut obligatorního právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti).
Nad rámec věci lze k citované námitce dodat následující.
Stěžovatel touto námitkou zjevně sleduje cíl zrušit rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem a vrátit věc k odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §265m odst. 1 trestního řádu však může Nejvyšší soud, při zrušení napadeného rozhodnutí, sám hned rozhodnout ve věci rozsudkem, vyjma případů uvedených pod písmeny a) - c) citovaného ustanovení (pod které však věc stěžovatele nelze podřadit). I kdyby tedy byl obhajitelný názor, že Nejvyšší soud by mohl zrušit rozhodnutí odvolacího soudu (jak se domáhá stěžovatel), stejně by poté mohl rozhodnout nově sám, takže by nebyl povinen vrátit věc odvolacímu soudu k rozhodnutí, čehož se domáhá stěžovatel. Stěžovatelem navrhovaný postup byl by naopak v rozporu se smyslem §265m odst. 1 trestního řádu (dovozeným již v judikatuře Ústavního soudu - I. ÚS 675/04) a se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 363/10 Ústavní soud konstatoval: "Nejvyšší soud může (také) sám rozhodnout o chybějícím výroku nebo sám doplnit neúplný výrok podle §265m odst. 1 tř. ř., a to dokonce i bez zrušení napadeného rozhodnutí." Pokud Nejvyšší soud může bez zrušení napadeného rozhodnutí sám rozhodnout o chybějícím výroku nebo sám doplnit neúplný výrok, tím spíše (teleologický argument a maiori ad maius) může doplnit jen argumentaci v odůvodnění na podporu shodné právní kvalifikace skutku učiněné již ve výroku a odůvodnění odvolacího rozhodnutí, tedy aniž by zasahoval do výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s trestním řádem, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu nezrušil; ostatně ani stěžovatel nebyl s to argumentovat na podporu závěru opačného.
Ostatně i Komentář k trestnímu řádu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, Komentář, 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, str. 2175) uvádí, že "Nejvyšší soud může také sám rozhodnout o chybějícím výroku nebo sám doplnit neúplný výrok podle §265m odst. 1, a to přesto, že zákon v tomto ustanovení výslovně zdůrazňuje, že Nejvyšší soud může sám rozhodnout "při zrušení rozhodnutí". Jestliže Nejvyšší soud může zrušit celé rozhodnutí a znovu sám meritorně ve všech výrocích rozhodnout na podkladě zjištěného skutkového stavu věci v napadeném rozsudku, není jistě v rozporu se smyslem zákona ani s ustanovením §265m odst. 1, je-li mu dána možnost, aby rozhodl o chybějícím jednotlivém výroku nebo doplnil neúplný výrok i bez zrušení napadeného rozhodnutí." Tím spíše platí tato argumentace, pokud jde o citovanou námitku stěžovatele. Tedy - jak již bylo uvedeno - jestliže Nejvyšší soud může zrušit celé rozhodnutí a znovu sám meritorně ve všech výrocích rozhodnout na podkladě zjištěného skutkového stavu věci v napadeném rozsudku, není jistě v rozporu se smyslem zákona ani s ustanovením §265m odst. 1, je-li mu dána možnost (bez zrušení rozhodnutí), aby jen doplnil argumentaci v odůvodnění na podporu shodné právní kvalifikace skutku učiněné již v odvolacím rozhodnutí, tedy aniž by měnil výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Lze ještě dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani nevznesl konkrétní námitky způsobilé popřít hmotněprávní argumentaci Nejvyššího soudu; v podstatě se jen vymezuje proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a s hmotněprávní argumentací Nejvyššího soudu konkrétně nepolemizuje.
Ostatně, není pravdivé tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud "uznal argumentací stěžovatele co do rozhodného znění hmotněprávního předpisu (tato argumentace byla ovšem nesporná a nešlo ji neuznat)." Je tomu naopak. Nejvyšší soud konstatoval "Jestliže tedy odvolací soud aplikoval trestní zákon účinný v době jeho rozhodování, bylo za této situace nutné použít i mimotrestní právní úpravu, na kterou odkazuje ustanovení §255 odst. 1 tr. zák., která byla účinná rovněž v době rozhodování odvolacího soudu, přičemž srovnatelné povinnosti bylo možné dovodit i z mimotrestní právní úpravy účinné již v době spáchání skutku. Napadené rozhodnutí se proto správně opírá o celý souhrn zákonných norem trestních i mimotrestních, jež byly všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle §16 odst. 1 tr. zák., a tímto momentem je doba rozhodování odvolacího soud."
III.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická a přesvědčivá, postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto jsou i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu