ECLI:CZ:US:2010:1.US.2153.09.1
sp. zn. I. ÚS 2153/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. B., zast. JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 22, Hodonín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2009, č.j. 25 Cdo 5266/2008-671, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.7.2008, č.j. 17 Co 255/2007-634, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky, za níž jednají Ministerstvo vnitra a Generálního ředitelství cel, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se návrhem u Ústavního soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). K meritu věci uvedl, že rozsudkem krajského soudu byl změněn rozsudek soudu I. stupně (Okresního soudu v Hodoníně, dále jen "okresní soud") tak, že se zamítá žaloba, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit mu částku 3 706 600,- Kč s příslušenstvím (pozn. z dalšího textu lze zjistit, že stěžovatel po vedlejší účastnici požadoval náhradu škody vzniklé výkonem celní a pasové kontroly, kvůli němuž byl znemožněn volný přístup osob a vozidel do jeho areálu - viz dále); proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl. Stěžovatel tvrdí, že oběma rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručení základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tvrzené porušení základních práv spatřuje v tom, že účastníkovi v řízení před obecným soudem musí být dána i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné, čemuž odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal; jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Připomíná, že odvolací soud sice uznal, že na hranicích docházelo k dopravním komplikacím, avšak bezdůvodně bagatelizoval intenzitu těchto komplikací, kdy ignoroval celých obsah svědeckých výpovědí i několika znaleckých posudků a vyjádření a stanovisek. Stěžovatel za porušení práva na soudní ochranu považuje i to, že když se odvolacímu soudu nepodařilo zjistit adresu dvou svědků, proto od jejich svědecké výpovědi upustil. Také v dalších partiích ústavní stížnosti polemizuje stěžovatel se závěry obecných soudů (např. o jeho podnikatelské činnosti) a sděluje, že byla v důsledku činnosti vedlejší účastnice ochromena jedna ze základních podnikových funkcí - doprava a zásadně tak bylo omezeno a negativně ovlivněno fungování všech dalších základních funkcí - nákup, skladování, zhotovování, odbyt, poskytování služeb, byla narušena organizační a plánovací činnost, stravování zaměstnanců a rekapituluje, že jeho výrobní možnosti byly významně narušeny a negativně ovlivněny zejména nemožností výkonu základní podnikové funkce, a to dopravy, a následným řetězením negativních důsledků tohoto omezení ve všech podnikových činnostech v jeho podniku. K tomu připomíná konstrukci odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností podle §420a obč. zákoníku.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy upravujících základní právo, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti.
Podle Nejvyššího soudu stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů, přičemž přehlíží, že Ústavní soudu není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, vyjma extrémního rozporu mezi obsahem spisu a skutkovými závěry. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta, protože odlišné hodnocení provedených důkazů stěžovatelem nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
Krajský soud vyslovil názor, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. K tomu dodal, že provedl doplnění dokazování o výslech těch svědků, které stěžovatel k prokázání tvrzených skutečnost navrhl slyšet, a že odůvodnil upuštění od provádění dalších důkazů; přitom zdůraznil, že stěžovatel před odvolacím soudem žádné další návrhy na doplnění dokazování nevznášel. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Jménem České republiky se vyjádřilo Ministerstvo vnitra a Generální ředitelství cel. Ministerstvo vnitra po rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti formulovalo stanovisko, že v posuzovaném případě je situace odlišná od stěžovatelova popisu, neboť soud I. stupně provedl všechny důkazy navrhované stěžovatelem, jeho žalobě vyhověl, odvolací soud svědky opakovaně vyslechl, neboť měl zato, že na základě výslechů je možné dospět k jinému skutkovému zjištění; od výslechu dvou svědků odvolací soud upustil nejen proto, že se nepodařilo zjistit jejich adresu, ale i s ohledem na skutečnost, že svědecké výpovědi považoval za natolik jasné a přesvědčivé, že byla možnost z nich učinit závěr k otázce příčinné souvislosti mezi vznikem škody a provozní činností vedlejší účastnice. Upozornilo, že i Nejvyšší soud za nedůvodnou pokládal námitku stěžovatele, že odvolací soud nezohlednil ostatní důkazy provedené soudem I. stupně. Podle jeho názoru podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy a odkázalo na pozici Ústavního soudu vyjádřenou v usnesení sp.zn. III. ÚS 216/95. Závěrem vyjádření navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, jako zjevně neopodstatněná, příp. zamítnuta. Generální ředitelství cel se ztotožnilo se závěry krajského soudu i Nejvyššího soudu, podání ústavní stížnosti považuje za ryze účelový úkon, kterým se stěžovatel snaží zakrýt pochybení, jehož se dopustil, resp. obnovit řízení, ve kterém jednoznačně neunesl důkazní břemeno. Za klíčové považuje prokázání příčinné souvislosti mezi úpadkem stěžovatele a činností žalovaného, přičemž stěžovatel měl dostatek prostoru pro předkládání důkazů a na jejich nedostatek byl opakovaně upozorněn, včetně poučení o nesplnění povinnosti tvrdit a dokazovat, a to zejména ve vztahu k prokázání příčinné souvislosti; podle něj krajský soud ani Nejvyšší soud při vedení řízení nepochybily. Generální ředitelství cel upozornilo, že stěžovatel nabyl nemovitosti až koncem roku 1992, tedy v době, kdy již bylo obecně známo, že dojde k rozdělení ČSFR na dva samostatné státy a že státní hranice bude probíhat v blízkosti předmětných nemovitostí, tudíž musel počítat s jiným omezením v jejich využití. V závěru navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti.
Vyjádření účastníků i Ministerstva vnitra a Generálního ředitelství cel zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice; stěžovatel možnost reakce na tato vyjádření nevyužil.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 4 C 646/98 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal v roce 1998 žalobu vůči dvěma žalovaným, které označil jako "Česká republika - Ministerstvo financí" a Česká republika - Ministerstvo vnitra", jíž se domáhal zaplacení 1 mil. Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdil, že na základě kupní smlouvy registrované tehdejším státním notářstvím 22.10.1992 zakoupil obchodně výrobní areál na ul. Bratislavská v Hodoníně. V souvislosti s rozdělením ČSFR došlo v blízkosti objektu k vytvoření státní hranice, přičemž na přístupové komunikaci byly vymezeny prostory pro celní a pasovou kontrolu, čímž se areál stěžovatelovy firmy dostal do prostoru hraničního pásma bez možnosti volného příjezdu do něj i z něj. Nepřístupnost areálu vyplývala nejen z vytváření souvislé fronty vozidel, ale i z dopravního značení, z kterého plynul zákaz předjíždění a zákaz odbočení. V důsledku potíží s dostupností do areálu stěžovatel omezoval výrobu a posléze ji zastavil. Podle stěžovatele mu újma vznikla provozní činností obou žalovaných, a to ve smyslu §420a obč. zákoníku, její výši odvozoval od znehodnocení jeho nemovitostí a od ušlého zisku. Po obsáhlém dokazování, včetně výslechu řady svědků, znaleckých posudků o ceně stěžovatelových nemovitostí a o příčinách platební neschopnosti, ohledání místa samého, v jehož závěru rozšířil stěžovatel žalobu na 9 835 095,- Kč, okresní soud žalobě rozsudkem ze dne 22.5.2002, č.j. 4 C 646/98, vyhověl. Požadovanou částku klasifikoval jako skutečnou škodu a ušlý zisk, tedy újmu, která vznikla stěžovateli v důsledku provozní činnosti České republiky, za kterou považoval činnost na celním přechodu a na společné státní hranici. Z provedeného dokazování zjistil, že zřízením hraničního přechodu a celního pásma došlo k omezení oprávnění stěžovatele nakládat s nemovitostí a k omezení jejich plnohodnotného využívání. Povinnost nahradit škodu uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně. Oba žalovaní se proti rozsudku soudu I. stupně odvolali, přičemž ministerstvo vnitra upozorňovalo na dvojnásobné vystupování České republiky v roli žalovaného; věcně bylo v odvoláních namítáno nesprávné hodnocení činnosti orgánů státní správy jako činnosti provozní, jakož i určení výše vzniklé škody. Krajský soud rozsudkem ze dne 23.6.2004, č.j. 17 Co 308/2002-386, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu v částce 6 129 095,- Kč s přísl. zamítl (výrok I.) a v částce 3 706 000,- Kč s přísl. zrušil a vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Krajský soud nejprve odstranil procesní pochybení v označení České republiky v pozici žalovaného, dále se ztotožnil s právním závěrem ohledně provozní činnosti státu, jeho zamítavý výrok se týkal údajné náhrady škody za znehodnocení nemovitostí, k němuž nedošlo, rušící výrok týkající se ušlého zisku založil na zjištění, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi zřízením hraničního přechodu a úpadkem podnikatelské činnosti stěžovatele. Protože tento rozsudek krajského soudu nabyl právní moci, byla předmětem dalšího řízení již jen částka 3 706 000,- Kč s přísl. Okresní soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 10.4.2006, č.j. 4 C 646/98-514, uložil České republice povinnost zaplatit stěžovateli 3 706 000,- Kč s přísl., a to po zjištění, že důvodem vzniku škody ve formě ušlého zisku byla provozní činnost realizovaná na hraničním přechodu, která vedla k zneprůchodnění a zneprůjezdnění stěžovatelova areálu, k utlumení jeho podnikatelských aktivit. Také proti tomuto rozsudku podala Česká republika, a to jak Generální ředitelství cel, tak Ministerstvo vnitra, odvolání, krajský soud žalobu - po doplnění dokazování - rozsudkem ze dne 11.7.2008, č.j. 17 Co 255/2007-634, zamítl, protože dospěl k závěru, že pokud došlo u stěžovatele k útlumu a posléze k ukončení jeho podnikatelské činnosti, tudíž ke ztrátě na zisku, nedošlo k tomu v příčinné souvislosti se zřízením a provozem hraničního přechodu, není tak splněna jedna ze základních podmínek pro přiznání náhrady škody. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání (s ohledem na tzv. otevřenou diformitu), Nejvyšší soud ho rozsudkem ze dne 10.6.2009, č.j. 25 Cdo 5266/2008-671, zamítl, přičemž podrobně zdůvodnil závěr, že správnost napadeného rozsudku nebyla prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybněna (str. 4 a 5 odůvodnění).
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími a se spisem okresního soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelovo tvrzení o naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti vedlejší účastnice její provozní činností, čímž bylo podstatně ztíženo i znemožněno užívání jeho nemovitostí (str. 10 ústavní stížnosti), jde tedy o naplnění požadavku na existenci kauzálního nexu. K vymezení příčinné souvislosti Ústavní soud dodává, že o takovou vazbu mezi protiprávním úkonem (příp. právně relevantní škodnou událostí) a škodou jde tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu, což znamená, že protiprávní úkon a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo, je tato podmínka ve své podstatě splněna, jinými slovy, příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. Nicméně to znamená, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce; příčinou vzniku škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2004, sp.zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2006, sp.zn. 25 Cdo 818/2005). Postup krajského soudu i Nejvyššího soudu v dané věci shledává Ústavní soud plně v souladu s takto konstruovaným požadavkem kauzálního nexu, tudíž ve sporu stěžovatele a vedlejší účastnice byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele v pozici žalobce, jako účastníka řízení, bylo plně respektováno. Obecné soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci, a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, přičemž závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu jsou v souladu s tzv. jednoduchým právem, konkrétně se zkoumání existence nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností. Ústavní soud přitom nemá, co by k věci dodal, neboť jak závěry týkající se nároku plynoucího z občanského zákoníku, tak procesní postup obou soudů, shledává zcela správným a adekvátním.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by žalobci bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele požadovat náhradu škody, samotný neúspěch ve sporu (z důvodu neexistence hmotněprávního nároku) není zásahem do práva na soudní ochranu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu