ECLI:CZ:US:2010:1.US.2176.07.1
sp. zn. I. ÚS 2176/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. T. B., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Holečkova 2628/3A, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 8 To 62/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 1 T 13/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 8 To 62/2007, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 1 T 13/2005.
Výše označeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byla podle §151 odst. 2. odst. 3 tr. ř. stanovena odměna a náhrada hotových výdajů stěžovatele, jenž byl v trestní věci odsouzeného L. P. ustanoven obhájcem, a to celkovou částkou 213.280,- Kč a co do zbytku požadované částky ve výši 247.125,- Kč byl jeho návrh zamítnut.
Vrchní soud poté ústavní stížností napadeným usnesením ve výroku I. zamítl stížnost podanou odsouzeným J. P. a ve výroku II. vyslovil, že z podnětu stížností stěžovatele a odsouzeného L. P. se napadené usnesení zrušuje a nově se rozhoduje tak, že stěžovateli jako ustanovenému obhájci se stanoví odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 210.680,- Kč.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně argumentuje na podporu svého názoru, že výše jemu přiznaná odměna a náhrady hotových výdajů nebyla soudy stanovena správně. Zejména protestuje proti usnesení vrchního soudu, které považuje za nepřezkoumatelné, jelikož se prý tento soud nevypořádal se všemi námitkami vznesenými ve stížnosti proti rozhodnutí prvoinstančního soudu. Shledává tedy v postupu obecných soudů libovůli, resp. svévolnou aplikaci tzv. jednoduchého práva. V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatel obšírně a konkrétně polemizuje s jednotlivými závěry těchto soudů. Stručněji řečeno, domáhal se v daném řízení přiznání odměny zvýšené jednak pro mimořádnou obtížnost práce v důsledku časové náročnosti, jednak proto, že šlo o úkony provedené i po pracovní době advokáta a dále též s ohledem na vysokou závažnost předmětné trestní věci odlišující se od obdobných případů. Poukázal též na to, že právní služba byla poskytována ve vypjaté atmosféře za podmínek jak široké medializace případu, tak i určité obtížnosti při komunikace s klientem. Se závěry soudů, jak je výše konstatováno, se stěžovatel neztotožňuje; především napadá způsob, jakým bylo o jeho žádosti rozhodováno, byť připouští, že posouzení otázky, zda na navýšení odměny měl či neměl nárok spadá do působnosti soudů obecných.
II.
Ústavní soud se nejdříve zabýval návrhem stěžovatele z hlediska formálního. Shledal, že ačkoliv stěžovatel v petitu napadá výše citovaná usnesení soudů obou stupňů ve všech výrocích, je zjevné, že ústavní stížnost může směřovat toliko vůči výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 8 To 62/2007 (srov. shora), ve kterém bylo rozhodnuto v jeho vlastní věci. Výrok I. se týkal odsouzeného J. P. a ústavní stížnost je tak v této části podána zjevně neoprávněnou osobou a je nutno ji podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Pokud jde o napadení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 1 T 13/2005, to již bylo zrušeno právě uvedeným výrokem II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 8 To 62/2007, a proto nelze než požadavek na jeho zrušení odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.
III.
Ve zbytku, tedy co se týče výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 8 To 62/2007 - proti němuž ostatně i obsahově směřuje podstatná část námitek stěžovatele - byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci neshledal, že by právní závěry vyslovené v dané věci byly v extrémním nesouladu s vykonanými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětného rozhodnutí, pokud jde o advokáta a náhradu jeho hotových výdajů. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a neporušily žádná základní práva stěžovatele; jeho ústavní stížnost, jak je z výše uvedeného zřejmé, je založena na odlišných právních názorech od názoru obecných soudů, jak měly tyto soudy v řízení postupovat a své závěry zdůvodnit. Závěry ve věci učiněné nelze považovat za nepředvídatelné a ani se Ústavnímu soudu nejeví, že by soudy (zejména Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní) ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatele.
Ústavnímu soudu se nejeví smysluplné podrobně znovu, jen poněkud jinými slovy popisovat podložené názory, které vedly k závěru, jejž stěžovatel ve věci napadá.
Vrchní soud mj. konstatoval, že zvýšení odměny za časovou náročnost ve smyslu §12 odst. 1 advokátního tarifu, může přicházet v úvahu výhradně u těch úkonů právní služby, které souvisejí s účastí obhájce při úkonech trestního řízení; jejich dobu a délku konání stanoví orgán trestního řízení a netýká se porad obhájce s klientem mimo tyto úkony, i když se konají po pracovní době obhájce, například v době večerní, či ve dnech pracovního klidu apod. proto, že se jich klient domáhal. Je zcela na vůli obhájce, zda takovým požadavkům vyhoví, ale nemůže to zakládat oprávněný nárok na zvýšenou odměnu, kterou by stát hradil, není-li obviněný na svém právu radit se se svým obhájcem jinak nijak omezován. Že tomu tak v předmětné věci nebylo, svědčí podle vrchního soudu skutečnost, že napadeným usnesením byla ustanovenému obhájci přiznána odměna celkem za 30 porad s klientem přesahujících jednu hodinu podle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu a nepochybně tak byla dostatečné honorována doba, v níž obhájce s obviněným jednal.
Vrchní soud rovněž uvedl, že v případě porad přesahujících jednu hodinu ve dnech 18. 2. 2004 a 19. 2. 2004, jak je výslovně ve stížnosti obhájce namítáno, byla přiznána odměna vždy 1.800,- Kč, jež je stanovena v souladu s advokátním tarifem v rozhodné době účinným a nikoli vždy po 5.400,- Kč, tedy trojnásobkem základní odměny, jak stěžovatel požadoval. Právem však nebyla - podle vrchního soudu - přiznána odměna 1.800,- Kč za sepis žádosti z 1. 3. 2004 o vydání vozidla a žádosti ze dne 8. 4. 2004 o vydání věcí obviněného ve stejné výši, neboť nejde o úkony odměnitelné podle advokátního tarifu; to platí i s přihlédnutím k §11 odst. 3 tohoto právního předpisu, poněvadž z obsahu podané stížnosti není ani zřejmé, který úkon by měl být svou povahou a účelem těmto žádostem nejbližší. Věci samé se v podstatě netýká; nejde o právní rozbor, sepis listiny o právním úkonu apod. a nekoresponduje ani s úkony podle §11 odst. 2 advokátního tarifu. Správně byla podle soudu stanovena též odměna obhájce za úkony právní služby, pokud jde o účast při úkonech ve vyšetřování dne 25. 7. 2003, kdy byly provedeny výslechy obviněného L. P. v době od 10:45 do 12:30 hod., obviněného J. P. od 13:00 do 17:00 hod., znovu obviněného L. P. od 17:15 do 17:35 hod. a konečně svědka P. K. od 18:30 do 19:30 hod. Pokud jde o výslechy obviněných, není mimořádná obtížnost těchto úkonů právní služby, a to ani z časového hlediska, podle vrchního soudu zřejmá. V případě výslechu svědka Koutného byla obhájci stanovena zvýšená odměna dvojnásobkem, tedy ve výši 3.400,- Kč, takže celková odměna za úkony právní služby částkou 9.000,- Kč (z toho dne) oproti obhájcem požadované částce 21.600,- Kč, je podle přesvědčení stížnostního soudu naprosto přiměřená, neboť obtížnost právní služby rozhodně není dána pouhou právní kvalifikací skutku, jeho závažností nebo medializací věci.
Vrchní soud pokračoval - podle názoru Ústavního soudu - přehledným a pro věc dostatečným odůvodněním výpočtu odměny stěžovatele za účast při výsleších svědků D., Z., R., S., K., H. a R., za účast při prověrce na místě činu a za prostudování spisu při skončení vyšetřování. Vrchní soud rovněž uvedl, že pokud obhájce brojí proti nepřiznání zvýšené odměny ve výši trojnásobku za sepis odvolání proti rozsudku dne 1. 4. 2004, ve výši trojnásobku za sepis dovolání dne 6. 8. 2004 a konečně ve výši trojnásobku za sepis odvolání proti rozsudku dne 23. 11. 2005, nelze mu vyhovět, neboť soud shledal odměnu stanovenou ve výši 1.800,- Kč za každý tento úkon právní služby za přiměřenou; skutečnost, že šlo o trestný čin vraždy je dostatečně zdůvodněna již v §10 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu. Samotná délka vlastního sepisu těchto opravných prostředků při nepochybné znalosti spisového materiálu a množství uskutečněných porad s klientem neznamená podle názoru stížnostního soudu mimořádnou obtížnost těchto úkonů. Vrchní soud také napravil původní nepřiznání odměny za sepis stížnosti proti usnesení o námitce podjatosti, leč naproti tomu se neshledal důvodu, aby za poradu obhájce s klientem dne 2. 12. 2004 v době od 20:20 do 21:45 bylo namístě zvýšení odměny na dvojnásobek, a to z týchž důvodů, jako u těchto porad uskutečněných 18. 2. 2003 a 19. 2. 2003, o nichž bylo pojednáno výše. Odměnu ve výši 1.800.- Kč s jedním tzv. režijním paušálem lze podle soudu považovat za zcela adekvátní. Stížnostní soud uzavřel, že ve věci stěžovatele jako advokáta nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivou odměnu, jak které se týž s odkazem na normy mezinárodního práva domáhal. Konstatoval, že uznává náročnost práce advokáta v roli obhájce se všemi specifiky, k nimž může patřit i jistá složitost klientovy osobnosti; to je však této profesi imanentní a tyto okolnosti samy o sobě, i přes závažnost trestné činnosti, neodůvodňují zvýšení odměny obhájce pro tvrzenou mimořádnou náročnost.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecného soudu (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Podstata ústavní stížnosti tak, jak již shora uvedeno, spočívá v zásadě pouze v odlišném právním názoru stěžovatele na to, jakým způsobem měly soudy postupovat a své závěry odůvodnit. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, však pochopitelně sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Ve věci lze pouze zčásti souhlasit se stěžovatelem potud, že některé části odůvodnění usnesení vrchního soudu mohly být podrobnější ve vztahu ke stěžovatelem vzneseným námitkám - které byly značně obsáhlé - leč z toho nelze dovozovat libovůli v soudním rozhodování, jak se stěžovatel domnívá. Ani existenci tzv. opomenutých důkazů nelze odvozovat bez dalšího z každého opomenutí soudu; vždy je nutno - v souladu s principem materiálního nahlížení na právo - zvažovat, zda např. doplnění dokazování v požadovaném směru by mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější; to by však v daném případě - podle přesvědčení Ústavního soudu - bylo, jak je i z výše uvedeného zřejmé, značně nepravděpodobné.
Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a odůvodnění napadených rozhodnutí přiléhavým dané věci, takže není namístě znovu vyvracet všechny námitky stěžovatele, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry obecných soudů. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva jednoduchého.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako podaná zjevně neoprávněnou osobou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) tohoto zákona a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu