ECLI:CZ:US:2010:1.US.2196.10.1
sp. zn. I. ÚS 2196/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: VOP 014, s. r. o., se sídlem Uherský Brod, Předbranská 415, zastoupené JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2010, čj. 7 Afs 20/2007 - 89, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2006, čj. 31 Ca 107/2005 - 28, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 7. 6. 2005, čj. 2155/05/FŘ/130, a rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 22. 12. 2004, čj. 74640/04/338922/8377, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, doplněnou dne 25. srpna 2010, a splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena její práva zaručená čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatelka brojí proti závěru Nejvyššího správního soudu, podle kterého při přezkoumávání rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), se neuplatní lhůta zakotvená v §47 odst. 1, ale lhůta upravená v §55b odst. 2 tohoto zákona. Tvrdí, že v průběhu celého řízení bylo správními orgány i obecnými soudy argumentováno tím, že platební výměr je úkonem správce daně směřujícím k vyměření daně ve smyslu §47 zákona o správě daní a poplatků, jehož následkem je počátek běhu nové tříleté prekluzivní lhůty. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu však uzavřel, že citované ustanovení se při aplikaci §55b tohoto zákona neuplatní, přestože shledal, že platební výměr není úkonem, jímž dochází k přerušení zde zakotvené prekluzivní lhůty. Na její daňové přiznání ze dne 25. října 1999 reagoval správní orgán platebním výměrem až 19. února 2002, tedy více než po dvou letech. Navíc ho, po více než pěti letech (22. prosince 2004), z vlastního podnětu opravil. Soudní rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí maximální desetileté lhůty pro vyměření či doměření daně. Postup správních orgánů považuje za naprosto svévolný, neboť jí, i přes její výslovné upozornění na správnou výši, předepsaly nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v částce 2.666.705,- Kč, kterou následně z moci úřední změnily na 463.155,- Kč. Nadměrný odpočet, který má vrátit, jí nebyl nikdy vyplacen a navíc byla penalizována za daňový nedoplatek, který nezavinila. Postup správce daně je v rozporu s principy spravedlivého řízení a hrubým způsobem zasáhl do jejích základních práv a svobod.
Stěžovatelka odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2010, čj. 7 Afs 20/2007 - 73, a dovodila, že posledním úkonem směřujícím k vyměření daně je v jejím případě výzva správce daně ze dne 23. 11. 1999, čj. 58088/99/338920/2532, která jí byla doručena 30. 11. 1999, nikoliv platební výměr, který je svou povahou individuálním právním aktem. Prekluzivní lhůta byla přerušena a od 1. ledna 2000 běžela lhůta nová, která skončila 31. prosince 2002. Ustanovení §55b odst. 2 zákona o správě daní a poplatků zakotvuje, podle názoru stěžovatelky, maximální možnou lhůtu, v níž lze řízení zahájit. V žádném případě však nevylučuje běh lhůty zakotvené v §47 odst. 1 tohoto zákona, ve které musí proběhnout i řízení o mimořádných opravných prostředcích.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že platebním výměrem Finančního úřadu v Uherském Brodě (dále "finanční úřad") ze dne 19. 2. 2002, čj. 1167/02338922/8377, byl stěžovatelce vyměřen nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 1999 (dále "nadměrný odpočet") ve výši 2.666.705,- Kč. Finanční ředitelství v Brně (dále "finanční ředitelství") rozhodnutím ze dne 29. 11. 2004, čj. 7146/05/FŘ/130, nařídilo přezkoumání rozhodnutí finančního úřadu, jehož novým rozhodnutím ze dne 22. 12. 2004, čj. 74640/04/338922/8377, byl stěžovatelce vyměřen nadměrný odpočet ve výši 463.155,- Kč. Její odvolání bylo rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 7. 6. 2005, čj. 2155/05/FŘ/130, zamítnuto. Rovněž její žaloba byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2006, čj. 31 Ca 107/2005 - 28. Následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2010, čj. 7 Afs 20/2007 - 89.
III.
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není další soudní instancí v systému obecného soudnictví, ani vrcholem soudní soustavy. Není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Jeho úkolem není ani skutkově ani právně objasňovat věci; to patří do pravomoci obecných soudů. Nepřehodnocuje ani jimi prováděné dokazování. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, svazek 6, č. 22). Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může pouze posoudit, zda právní závěry obecných soudů jsou v jednotlivém případě ústavně konformní nebo naopak, zda jejich uplatnění představuje zásah, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní soud v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení zákona o správě daní a poplatků zastávaný stěžovatelkou, tak výklad ze strany soudů ve věci rozhodujících, při respektování skutečnosti, že může (ve smyslu shora uvedených principů) posuzovat pouze ústavnost. Není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, pokud současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Poté, co přezkoumal napadená rozhodnutí v kontextu stěžovatelčiných argumentů relevantních pro posouzení věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu zcela totožnou právní argumentaci, jako v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, či v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a konečně i v kasační stížnosti. Jejím obsahem je pokračování polemiky v otázce, zda rozhodnutí správce daně bylo vydáno před uplynutím prekluzivní lhůty zakotvené v §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Navíc vyjádřila svůj nesouhlas s názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu o nemožnosti aplikace této lhůty při rozhodování podle §55b zákona o správě daní a poplatků. Její argumentace se tak pohybuje výhradně v rovině podústavního práva, přičemž zásah do svých shora uvedených práv dovozuje jen ze skutečnosti, že obecné soudy rozhodly v rozporu s jejím přesvědčením.
Stěžovatelka především, s odkazem na prekluzi podle §47 zákona o správě daní a poplatků, namítla, že posledním úkonem předvídaným odstavcem 2 citovaného ustanovení byla výzva orgánu správce daně k odstranění pochybností v daňovém přiznání, nikoliv již daňový výměr. Jak Ústavní soud ověřil, jak správní orgány, tak i obecné soudy se touto námitkou zabývaly velmi podrobně. I když se jejich závěry v otázce účinků platebního výměru na běh předmětné lhůty rozcházely, jsou následně sjednoceny výkladem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vysloveným v usnesení čj. 7 Afs 20/2007 - 73, ze dne 23. 2. 2010, s tím, že se v její věci jednalo o přezkumné řízení, které může být, podle §55b odst. 2 citovaného zákona, zahájeno nejpozději do dvou let následujících po roce, v němž přezkoumávané rozhodnutí nabylo právní moci (v posuzovaném případě do 31. prosince 2004). Pokud k nařízení přezkumu došlo rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 29. listopadu 2004, které bylo stěžovatelce doručeno dne 3. prosince 2004 a nabylo právní moci, byla lhůta stanovená v §55b odst. 2 zákona o správě daní a poplatků zachována. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, v postupu obecných soudů ani správních orgánů Ústavní soud prvky svévole tvrzené stěžovatelkou neshledal.
Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu, bez jakékoliv ústavněprávní argumentace. Ústavní soud ověřil, že se obecné soudy i orgány správce daně danou problematikou zevrubně zabývaly, přiléhavě vysvětlily svá východiska a použily zřetelnou a jasnou argumentaci. V této souvislosti lze poukázat zejména na výklad Nejvyššího správního soudu, respektive jeho rozšířeného senátu, jímž stěžovatelce vysvětlil, že obecná prekluzivní lhůta pro doměření daně zakotvená v §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků se v řízení o tzv. mimořádných opravných prostředcích podle části páté tohoto zákona neuplatní. Naopak se zde, pokud jde o nejzazší termín, použije desetiletá lhůta zakotvená v §47 odst. 2 citovaného zákona.
Námitkami stěžovatelky ohledně vrácení přeplatku nadměrného odpočtu a penalizace orgánem správce daně se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť je poprvé uplatnila až v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud s ohledem na své ústavněprávní vymezení tak má za to, že obecné soudy v čele s Nejvyšším správním soudem učinily ve věci stěžovatelky přesvědčivé závěry, z nichž nevyplývá, že by v jejich postupu existovala jakákoli svévole, nebo že by bylo možno usuzovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Soudy postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Za těchto okolností je výsledek řízení v souzené věci záležitostí posouzení obecných soudů, jejichž argumenty (uváděné v odůvodnění napadených rozsudků) nelze z ústavněprávního hlediska nijak zpochybňovat.
Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu