ECLI:CZ:US:2010:1.US.2225.10.1
sp. zn. I. ÚS 2225/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: GTS ALIVE s. r. o., se sídlem Praha 1, Letenská 118/1, zastoupené Mgr. Petrem Růžičkou, advokátem se sídlem Praha 2, Malá Štěpánská 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2010, čj. 29 Co 122/2010 - 117, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 18. 9. 2009, čj. 7 C 51/2009 - 98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka namítala, že obecné soudy v jejím případě postupovaly, při interpretaci jednoduchého práva, příliš formalisticky a bez hlubší analýzy "aplikovaly na danou věc ustálenou judikaturní poučku o tom, že ke vzniku bezdůvodného obohacení se nevyžaduje zavinění." V její věci obecné soudy nesprávně posoudily konkurenci interpretačních alternativ dané právní normy a aplikovaly ji v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a právní jistoty. Rozhodování obecných soudů představuje, podle stěžovatelky, svévolnou aplikaci jednoduchého práva.
Z ústavní stížnosti a z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha - západ uložil stěžovatelce (žalované v řízení před obecnými soudy) zaplatit žalobci 12.996,80 Kč s příslušenstvím, neboť se na jeho úkor bezdůvodně obohatila. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Obecné soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění, podle kterého žalobce uzavřel s Dopravním podnikem hl. m. Prahy a. s. smlouvu o pronájmu plochy na reklamní činnost, v důsledku které má výhradní právo používat k reklamní činnosti veškeré plochy na všech movitých i nemovitých věcech ve vlastnictví zmíněného podniku. V srpnu roku 2008 žalobce objevil reklamy stěžovatelky, které byly umístěny na reklamních plochách bez jakéhokoli smluvního vztahu se žalobcem.
Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením skutkového stavu soudem prvního stupně a ke tvrzení stěžovatelky, že inzerci na předmětné plochy neumístila a ani její umístění neiniciovala, konstatoval, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení není vázána ani na zavinění na straně obohaceného, ale ani na jeho protiprávní jednání. Předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení je objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jenž právní řád neuznává.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V posuzované věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, přičemž stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti požaduje přehodnocení závěrů obecných soudů. Obě soudní rozhodnutí, napadená stěžovatelkou, jsou dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněna a Ústavní soud neshledal, že by její argumenty dosáhly ústavněprávní roviny. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítala porušení ústavních norem, avšak bez jakékoli ústavněprávní argumentace. Její argumentace se pohybuje na úrovni podústavního práva a lze uzavřít, že s jejími námitkami se obecné soudy náležitě vypořádaly. Její argumenty v ústavní stížnosti se shodují s těmi, které uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Samu okolnost, že jejím argumentům obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jejích základních práv. Podle zjištění Ústavního soudu obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Jejich závěry jsou přiléhavé a rozhodnutí náležitě odůvodněna.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu