ECLI:CZ:US:2010:1.US.2249.10.1
sp. zn. I. ÚS 2249/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. M., zastoupené Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou se sídlem Školní 5335, Chomutov, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010 č. j. 64 Co 210/2010-81, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2010 č. j. 10 C 193/2009-76, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2009 č. j. 64 Co 564/2009-74, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 11. 2009 č. j. 10 C 193/2009-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 2. 8. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení o žalobě stěžovatelky o zaplacení částky 21 489 Kč s příslušenstvím, blíže nespecifikované smluvní pokuty a blíže nespecifikované "náhrady škody" ve výši 6 000 Kč, v záhlaví citovaným usnesením ze dne 11. 11. 2009 zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením ze dne 21. 12. 2009 usnesení obvodního soudu potvrdil.
Následně, s ohledem na neuhrazení soudního poplatku stěžovatelkou, Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví citovaným usnesením ze dne 17. 3. 2010 řízení o žalobě stěžovatelky v souladu s ust. §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastavil a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž odkazem na splnění podmínek předvídaných ust. §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích namítala nesprávnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházejících, čímž jí obecné soudy znemožnily uplatnit své právo na náhradu škody. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením ze dne 5. 5. 2010 shledal odvolání stěžovatelky nedůvodným a potvrdil jím napadené usnesení obvodního soudu. Své zamítavé stanovisko městský soud mimo jiné odůvodnil tím, že obvodní soud postupoval zcela správně, "(n)elze mu vytknout ani to, že za stavu, kdy (stěžovatelka) vyměřený soudní poplatek ve výši 1 960 Kč ve stanovené lhůtě nezaplatila, podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení zastavil a rozhodl o jeho nákladech." Ve vztahu k námitkám stěžovatelky ohledně naplnění podmínek předvídaných ust. §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích pak soud konstatoval, že cit. ust. "dopadá zcela na jinou procesní situaci (...). Takové okolnosti (stěžovatelka) netvrdí, její důvody směřují do skutkové podstaty institutu osvobození od soudních poplatků, o němž bylo již pravomocně rozhodnuto." (str. 2 usnesení).
Stěžovatelka nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňovala a namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořila obdobnou argumentací, jakou použila již v odvolání proti usnesení obvodního soudu. V rovině jednoduchého práva tak polemizovala nejen se závěry obecných soudů ohledně posouzení její žádosti o osvobození od soudních poplatků, ale i se způsobem, jakým postupovaly při ověřování naplnění podmínek pro osvobození od soudního poplatku. Nadto stěžovatelka namítala odepření svého práva na přístup k soudům, když obecné soudy po neuhrazení soudního poplatku zastavily řízení o jí podané žalobě, aniž by výzva k jeho zaplacení byla doručena i jejímu zmocněnému zástupci. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatelka napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010 č. j. 64 Co 210/2010-81 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2010 č. j. 10 C 193/2009-76, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2009 č. j. 64 Co 564/2009-74 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 11. 2009 č. j. 10 C 193/2009-66, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu).
Jak Ústavní soud výše uvedl, stěžovatelkou předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak obvodní, tak i městský soud, se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v hlavě páté Listiny a v souladu s příslušnými ustanoveními cit. zákona o soudních poplatcích i občanského soudního řádu, přičemž svůj procesní postup v napadených rozhodnutích podrobně odůvodnily. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatelky, stejně jako skutečnost, že se stěžovatelka dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů ohledně zamítnutí její žádosti o osvobození od soudních poplatků, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud námitku stěžovatelky, že postupem obvodního soudu, který svým usnesením po neuhrazení soudního poplatku zastavil řízení o stěžovatelkou podané žalobě, aniž by výzvu k jeho zaplacení zaslal i jejímu zmocněnci, mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces a mělo jí být odepřeno právo domáhat se u soudu svých práv. Stěžovatelka nejen, že tuto svou námitku neuplatnila již v průběhu odvolacího řízení, což je v rozporu se zásadou subsidiarity, jíž je řízení o ústavní stížnosti ovládáno, ale na podporu svých tvrzení předložila v ústavní stížnosti argumentaci účelově podpořenou odkazy na nálezy Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 238/99, sp. zn. II. ÚS 377/2000, sp. zn. III. ÚS 292/01 či sp. zn. II. ÚS 118/02), které však na případ stěžovatelky nedopadají a od její situace se zřetelně odlišují. Zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu totiž posuzovala případy v jednostupňovém správním soudnictví, v nichž procesní chyba při doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku měla pro účastníky řízení fatální důsledky (srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 N 193/47 SbNU str. 539). K ničemu takovému však v nyní posuzovaném případě nedošlo. Stěžovatelka byla řádně soudem prvního stupně vyzvána k tomu, aby zaplatila ve lhůtě 3 dnů od doručení výzvy soudní poplatek za řízení zahájené na základě jí podané žaloby a současně byla poučena o možném zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení ze dne 8. 2. 2010 č. j. 10 C 193/2009-75, doručené stěžovatelce dne 10. 2. 2010). Bylo tedy zcela v dispozici stěžovatelky, bez ohledu na skutečnost, zda výzva byla doručena jejímu zmocněnci (se stejnou kontaktní adresou jako stěžovatelka - pozn.), aby pro sebe nepříznivý procesní důsledek vlastními procesními úkony vyloučila. Stěžovatelka nicméně přes řádnou výzvu, poučení a dostatek času na zaplacení poplatku, soudní poplatek nezaplatila a sama tak vyvolala nedostatek podmínky řízení, které bylo poté v souladu se zákonem zastaveno. Ústavní soud proto neměl důvod se touto námitkou jakkoliv dále zabývat, neboť postup obvodního soudu dle názoru Ústavního soudu nikterak nevybočuje z ústavněprávních limitů.
K návrhu stěžovatelky na zrušení v záhlaví citovaných usnesení městského soudu ze dne 21. 12. 2009 a obvodního soudu ze dne 11. 11. 2009, jimiž byla zamítnuta její žádost na osvobození od placení soudního poplatku, uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Citované usnesení městského soudu ze dne 21. 12. 2009 bylo stěžovatelce doručeno dne 1. 2. 2010. Ústavní stížnost ze dne 2. 8. 2010 je tedy v části směřující proti tomuto usnesení nepochybně podána po uplynutí lhůty stanovené k jejímu podání. Nadto Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že shodné námitky stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu již v řízení ve věci sp. zn. IV. ÚS 922/10 (usnesení ze dne 5. 5. 2010 dostupné na http://nalus.usoud.cz), které Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnými. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "relevantní rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), jsou v dostatečném rozsahu odůvodněna (...)." Ústavní soud "svým přezkumem relevantních rozhodnutí nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami ČR, nezjistil."
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu