ECLI:CZ:US:2010:1.US.2267.10.1
sp. zn. I. ÚS 2267/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2010, čj. 31 Co 341/2009 - 413, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 10. 2. 2009, čj. 12 P 23/2007 - 259, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho právo na výchovu dítěte a na rodinný život zaručené v čl. 1, čl. 4 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvedl, že od doby, kdy se dozvěděl o smrti matky své nezletilé dcery J. T. (dále "nezletilá"), se domáhá u obecných soudů jejího svěření do své péče. Obecné soudy přesto, že dospěly k závěru, že po mu po bytové a materiální stránce nelze nic vytknout a s nezletilou udržuje pravidelný kontakt, uzavřely, po zhodnocení jeho osobnosti znaleckými posudky, že nemůže být jejím vychovatelem. Stěžovatel má zato, že je schopen péči o nezletilou po všech stránkách zajistit. Z žádného důkazu nevyplynulo, že by se vůči ní v minulosti dopustil čehokoliv závadného. Jedinými důkazy, na základě kterých obecné soudy rozhodly o jejím svěření do výchovného zařízení, tak byly znalecké posudky, konstatující údajné podstatné snížení jeho výchovných schopností v důsledku disharmonie jeho osobnosti. Podle stěžovatele i v případě, kdy by jeho výchovné schopnosti byly skutečně sníženy, měla by nezletilá žít s ním, jako svým biologickým rodičem, a to přednostně před sebelepším výchovným ústavem. Právo na její výchovu nelze omezit pouze na základě znaleckých posudků, které obecně konstatují jeho snížené výchovné schopnosti. Pokud by žil s matkou nezletilé až do její smrti, nikdo by se o jeho psychologický obraz nestaral a bylo by samozřejmé, že by ji dále vychovával. Poukázal na znalecký posudek PhDr. K. H., podle kterého je situace, kdy dítě vyrůstá v prostředí kolektivního zařízení při možnosti umístění v rodinném prostředí, zcela nepřirozená a vyslovil naději na úspěšnou resocializaci stěžovatele vzhledem k jeho nadprůměrné inteligenci s tím, že doporučil vytvořit plán postupného vytvoření a upevnění pozitivního vztahu nezletilé s ním za současného dohledu, ať již soudního či sociální péče. Z provedeného dokazování před obecnými soudy tak nelze dovodit, že by nezletilá postrádala řádnou péči ve vlastní rodině.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 10. 2. 2009, čj. 12 P 23/2007 - 259, svěřil Okresní soud Praha - západ (dále "soud prvního stupně") nezletilou do péče "Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek" se sídlem v Hostivicích (dále jen "zařízení"), přičemž výživné pro nezletilou neurčil. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2010, čj. 31 Co 341/2009 - 413, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o svěření nezletilé do péče "zařízení" potvrdil a určil stěžovateli povinnost platit výživné.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, pak není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavněprávních principů a k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím pouze vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými a právními závěry obecných soudů, přičemž zásah do svých shora uvedených práv spatřuje v tom, že rozhodly v rozporu s jeho přesvědčením.
Ústavní soud úvodem připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Pouze soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik považuje za nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které není třeba dokazovat. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) také odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně a srozumitelně odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů ve věci stěžovatele porušení jeho ústavních práv či svobod neshledal. Obecné soudy provedly obsáhlé dokazování směřující ke zjištění, zda stěžovateli může být nezletilá svěřena do výchovy. Na základě jeho předchozích trestních odsouzení za úmyslné ublížení na zdraví (v jednom případě dokonce s následkem smrti) považovaly za nutné zhodnotit jeho osobnost znaleckými posudky. Z provedeného znaleckého posudku mimo jiné vyplynulo, "že jeho výchovné schopnosti jsou podstatně snížené vzhledem k disharmonii jeho osobnosti, jejíž základní charakteristikou je egocentrismus, s tím, že je u něj zvýšená pravděpodobnost vyjádření agrese nepřiměřeným, rozumově necenzurovaným způsobem". Obecné soudy, také s ohledem na již dříve, v rámci stěžovatelových předchozích trestních řízení, provedené znalecké posudky se závěrem o explozivní poruše jeho osobnosti s výraznými agresivními rysy, přijaly závěr, že stěžovatel není schopen uspokojit základní potřeby nezletilé, jakými jsou pocit bezpečí, jistoty a akceptace. Z tohoto důvodu nevyhověly jeho návrhu o její svěření do jeho výchovy.
Obecné soudy se zaměřily i na možnosti stěžovatelovy resocializace, přičemž ze znaleckého posudku MUDr. M. B. vyplynulo, že u něj dominují dissociální rysy, které jsou s vysokou mírou pravděpodobnosti už stabilní, a nedojde proto k jejich změně. Pokud stěžovatel odkazuje na znalecký posudek PhDr. K. H., který nebyl obecnými soudy proveden, nemohou mít jednotlivé jím citované závěry vytržené z jeho kontextu odpovídající výpovědní hodnotu.
Ústavní soud tak ověřil, že obecné soudy, především odvolací soud, zevrubně hodnotily výdělkové i bytové poměry stěžovatele. Ke zjištění aktuálních poměrů nezletilé si opatřily zprávu zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek, hodnotily i vzájemnou interakci nezletilé a stěžovatele, přičemž uzavřely, že mu, jak po bytové a materiální stránce, tak z hlediska vztahu k nezletilé nelze nic vytknout. V otázce svěření nezletilé do jeho výchovy opřely svá rozhodnutí o provedené znalecké posudky především s ohledem na to, že byl v minulosti několikrát trestně stíhán. Své úvahy vyložily dostatečně podrobně, tedy v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Pokud stěžovatel namítá, že snížené výchovné schopnosti nemohou být důvodem omezení jeho rodičovských práv, je nutné mu připomenout, že protiváhou takovéhoto omezení bylo v jeho věci právo na život a zdraví nezletilé, jež rovněž požívá ústavněprávní ochrany.
Pokud obecné soudy uzavřely, že i když stěžovatel do budoucna pro nezletilou disponuje uspokojivým hmotným zabezpečením a projevuje o ni soustavný zájem, nelze mu ji, s ohledem na jeho psychopaticky strukturovanou osobnost, do výchovy svěřit, nelze takovémuto jejich závěru z ústavněprávního hlediska cokoli upřít. Své závěry podepřely odpovídajícím množstvím důkazů, adekvátně je odůvodnily a současně se uspokojivě vypořádaly s jeho námitkami. Za tohoto stavu nelze obecným soudům nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něj vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Vzhledem k shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu