ECLI:CZ:US:2010:1.US.2319.09.1
sp. zn. I. ÚS 2319/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele H. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3817/2008-121 ze dne 28. července 2009, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 299/2007-87 ze dne 19. března 2008 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 10/2007-45 ze dne 18. června 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3817/2008-121 ze dne 28. července 2009, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 299/2007-87 ze dne 19. března 2008, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 10/2007-45 ze dne 18. června 2007. Usnesením soudu prvního stupně byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 5 C 1092/98-426 ze dne 19. 1. 2004 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 565/2004-439 ze dne 16. 4. 2004 pro zmatečnost. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek a práva na osobní svobodu spatřuje stěžovatel zejména v těchto skutečnostech:
Nalézací soud zamítl žalobu pro zmatečnost, neboť dospěl k závěru, že účelem ustanovení §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. je náprava jiných zmatečností či vad než těch, které stěžovatel namítal (tedy zastavení odvolacího řízení v důsledku nezaplacení soudního poplatku z odvolání při aplikaci zákona o soudních poplatcích ve znění, které nemělo být použito). Stěžovatel tvrdí, že nalézací soud zaujal nesprávný právní názor, neboť účelem ustanovení §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. je sice zajištění nápravy proti nesprávnému rozhodnutí ve věci samé, jestliže byla účastníku řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Při širším výkladu by - podle názoru stěžovatele - bylo možné argumentovat, že nesprávným zastavením odvolacího řízení, ačkoliv nebylo rozhodnuto ve věci samé, bylo navrhovateli odňato právo jednat před soudem, tedy před soudem odvolacím. Dále poukázal na ustanovení §229 odst. 4, které je - podle jeho názoru - určeno k nápravě jakéhokoliv nesprávného rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení, nejen tedy rozhodnutí odvolacího soudu. Neakceptuje proto ani restriktivní názor dovolacího soudu, který byl již dříve v judikatuře vyjádřen (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 972/2005 ze dne 9. března 2006). Obecným soudům všech stupňů vytýká, že náležitě nereflektovaly jeho argumenty a žalobu pro zmatečnost zamítly. Proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že postupoval v souladu s ustálenou judikaturou a dovodil, že žalobou pro zmatečnost napadené usnesení krajského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, kterým bylo odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, nelze z pohledu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. považovat za usnesení, kterým bylo rozhodnuto "ve věci samé". Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Rovněž tak Krajský soud v Českých Budějovicích plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 10/2007 vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ze spisu zjistil, že stěžovatel jako žalobce podal žalobu pro zmatečnost, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 5 C 1092/98-426 ze dne 19. 1. 2004 a rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 565/2004-439 ze dne 16. 4. 2004, a to vzhledem k ustanovení §229 odst. 3 a 4 o. s. ř., protože podle jeho názoru v důsledku nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně i odvolacím soudem došlo k vydání chybného rozhodnutí ohledně zastavení odvolacího řízení soudem prvního stupně, které bylo následně odvolacím soudem potvrzeno. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 10/2007-45 ze dne 16. června 2007 byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění krajský soud uvedl, že neshledal opodstatněnost použití ustanovení §229 odst. 3 a 4 o. s. ř., protože žaloba pro zmatečnost není přípustná proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně spočívající v zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku; nejde ani o zmateční důvod podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., tedy že by byla tímto způsobem odňata účastníku možnost jednat před soudem.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 11 Cmo 299/2007-87 ze dne 19. března 2008 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí se podrobně zabýval přípustností žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. S odvoláním i na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo zastavení odvolacího řízení, nejsou způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. a proti jiným rozhodnutí, než jsou výslovně uvedena v citovaném ustanovení, není žaloba pro zmatečnost přípustná.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3817/2008-121 ze dne 28. července 2009 odmítnuto, protože nebylo přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením žaloby pro zmatečnost, jež učinily obecné soudy. Těmto námitkám však přisvědčit nelze. Obecné soudy posoudily přípustnost žaloby pro zmatečnost v souladu s procesními předpisy a jejich závěry nelze považovat ani za protiústavní.
Podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle odstavce 4 téhož ustanovení může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
V předmětné věci stěžovatel žalobou pro zmatečnost napadl usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudních poplatků, a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo k jeho odvolání usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. V dané věci, jak správně usoudil soud prvního stupně, nelze dovodit přípustnost žaloby pro zmatečnost z ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., protože napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo rozhodováno ve věci samé, ale bylo rozhodováno pouze o otázce procesní povahy, tj. o odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků. Přípustnost žaloby pro zmatečnost nebylo možné vyslovit ani podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., neboť usnesením odvolacího soudu nebylo rozhodováno přímo o zastavení řízení, ale až o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje zejména na odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který se velmi podrobně zabýval výkladem ustanovení §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. Jeho výklad považuje Ústavní soud za ústavně konformní; příliš formalistický přístup mu nelze vyčítat. Stejně tak i soud prvního stupně posoudil podanou žalobu ze všech zákonných hledisek a jeho postup je v souladu s příslušnými procesními předpisy i s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat ani v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že dovolací soud posoudil přípustnost dovolání ze všech zákonných důvodů, které je možné vzít v úvahu. Jestliže výsledkem tohoto podrobného posouzení byl závěr o nepřípustnosti dovolání, nelze ani v něm porušení práva na spravedlivý proces spatřovat.
Stěžovatel namítal také porušení práva na ochranu vlastnictví. Rovněž této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. Napadená rozhodnutí, jimiž bylo rozhodováno o procesních otázkách, totiž nebyla způsobilá do jeho práva na ochranu vlastnictví zasáhnout.
Ústavní soud uzavírá, že napadená usnesení jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2010
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu