ECLI:CZ:US:2010:1.US.2327.10.1
sp. zn. I. ÚS 2327/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky NAKLADATELSTVÍ MISE, s.r.o., se sídlem Sluneční 43/7, Vřesina, zastoupené JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 8, Moravská Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.5.2010, č. j. 4 Cmo 109/2010-134, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2009, č. j. 37 Cm 128/2007-85, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2010 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že "s opatrností pro případ odmítnutí z jiného důvodu" podala proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.5.2010, č. j. 4 Cmo 109/2010-134, nejen ústavní stížnost, ale také dovolání. V dané věci tedy došlo k souběhu dvou právních řízení, jež mohou ve výsledku vést ke zrušení napadených rozsudků (ústavní stížnosti a dovolání).
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž vyplývá, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelce dostalo poučení o opravných prostředcích, z něhož vyplývá, že proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.5.2010, č. j. 4 Cmo 109/2010-134, není přípustné dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelka tedy nebyla povinna pro splnění podmínky vyčerpání všech opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatelka této možnosti přesto využila, běh lhůty k případnému podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla nepřípustným dovoláním napadena. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod.
Pokud stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, v tomto rozhodnutí Ústavní soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ČR a dovodil, že "podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění (a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř.) anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá (srov. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.)". Stěžovatel tedy (ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06) svým nesprávným procesním postupem -zde je potřeba poukázat na opodstatněnost institutu povinného právního zastoupení v řízení před dovolacím soudem- zavinil, že jeho dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, "pročež neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího."
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání však nelze v nyní projednávané věci předjímat a ústavní stížnost je tedy za situace, kdy stěžovatelka současně s podáním ústavní stížnosti využila svého práva napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, podána předčasně.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle ustanovení. §75 odst. 2 cit. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj