ECLI:CZ:US:2010:1.US.2361.10.1
sp. zn. I. ÚS 2361/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Křížkovy schody 67, 293 01 Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 363/2010, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2009 č. j. 11 To 410/2009-630 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 8. 2009 č. j. 2 T 36/2009-607, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění a trestným činem úvěrového podvodu. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku. Odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně zrušil v celém výroku o trestu a nově stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců s podmínečným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele podle ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť stěžovatel podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle ust. §265b tr. ř. Stěžovatel totiž nezpochybnil hmotně právní závěry učiněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Nejvyšší soud se též vyjádřil k použité právní kvalifikaci úvěrového podvodu, která z hlediska osoby pachatele nevyžaduje, aby byl nositelem nějaké zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, a není významné ani to, jestli má být sám příjemcem úvěru nebo vystupuje jako jeho zmocněnec či jiný zástupce. Stěžovatel vystupoval jako soukromá osoba a uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnavateli a o výši svého čistého příjmu. Nejvyšší soud se též vyjádřil i k námitce stěžovatele stran jeho povinnosti týkající se vedení účetnictví. Jestliže stěžovatel nevedl příslušné účetní doklady ani daňovou evidenci, bylo ohroženo včasné a řádné vyměření daně, o čemž svědčí i to, že výši uvedené daně musel stěžovateli stanovit až finanční úřad, přičemž její výše nebyla nijak zanedbatelná. Jestliže stěžovatel nezajistil uchování účetních záznamů pro účely vedení účetnictví po stanovenou dobu, porušil svou zákonnou povinnost.
Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy rozhodovaly v napadených rozsudcích o vině stěžovatele na základě důkazů (tj. důkazu fotokopiemi účetních dokladů stěžovatele), které nebyly zajištěny orgány v daňovém řízení v souladu se zákony a s ústavními principy rovnosti před zákonem a presumpce neviny. Žádný subjekt nebyl přítomen při fotografování některých těchto účetních dokladů a nebyl vyhotoven ani protokol. Všechny soud také ignorovaly aplikaci hmotně právních norem ohledně povinnosti stěžovatele vést účetnictví při svém podnikání. U úvěrového podvodu stěžovatel dále namítal, že závěry soudů nejsou založeny na provedených důkazech.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. Obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů (zejm. svědecké výpovědi a listinné důkazy) a zejména okresní soud detailně zdůvodnil, o které skutečnosti a důkazy opřel svá rozhodnutí. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy když kvalifikovaly jednání stěžovatele jako zkrácení daně, poplatku a povinné podobné platby, zkreslování údajů o stavu hospodaření a podvod. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Námitky k provedení důkazů v daňovém řízení nejsou podle názoru Ústavního soudu relevantní, neboť nezpochybňují pravost záznamů; navíc se soud I. stupně s námitkou stěžovatele stran jejich opatření v rozporu se zákonem ústavně přijatelným způsobem vypořádal (str. 7 napadeného rozhodnutí). Ač se stěžovatel se svými námitkami pohyboval mimo dovolací důvody, Nejvyšší soud přiléhavě vysvětlil, proč byly odsuzující rozsudky stěžovatele zcela důvodné a přiměřené. Nejvyšší soud též přesvědčivě zdůvodnil, proč byla otázka úvěrového podvodu jasně posouzena a proč byly námitky stěžovatele stran vedení účetnictví liché (srov. str. 4n. napadeného rozhodnutí). Ústavní soud proto neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno.
Na základě výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud dospět k tomu, že by závěr o stěžovatelově vině byl učiněn způsobem, jenž by porušil stěžovatelova základní práva. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu