ECLI:CZ:US:2010:1.US.2387.09.1
sp. zn. I. ÚS 2387/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Škroupova 957, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2009, čj. 28 Cdo 1933/2009 - 446, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. 12. 2008, čj. 23 Co 359/2008 - 414.
Mezi stěžovatelem a úpadcem M. K., na jehož majetek byl vyhlášen konkurz, byla předmětem sporu pohledávka ve výši 460.018,- Kč jako údajné bezdůvodné obohacení stěžovatele ve formě dluhu na nájemném. Okresní soud v Pardubicích, který žalobě vyhověl, odmítl stěžovatelem navržené důkazy s argumentem, že je vázán právním názorem odvolacího soudu. Ten jeho rozsudek ze dne 11. 2. 2007 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba prokázat, zda byl proveden vzájemný zápočet pohledávek mezi M. K. a stěžovatelem. Stěžovatel totiž opakovaně navrhoval zamítnutí žaloby pro neexistenci žalované pohledávky. Odvolací soud přesto rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že je na úvaze soudu, které důkazy provede a které odmítne. Soudy tak stěžovateli odepřely provedení důkazů, z jeho pohledu rozhodných pro prokázání skutečností jím tvrzených, a stěžovatel byl tak zkrácen na svém ústavním právu rovného postavení účastníků řízení. V dalším stěžovatel odkázal na obsah svého dovolání, setrval na uplatněných námitkách a požádal Ústavní soud, aby tento postup soudů přezkoumal.
Podle názoru stěžovatele napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 3. 2008, čj. 8 C 256/2003 - 378, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci P. A. částku 460.018,- Kč s příslušenstvím (P. A., jako žalobce, získal žalovanou pohledávku od původního žalobce JUDr. K. Kavalíra, správce konkurzní podstaty úpadce M. K.). Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen a věc mu byla vrácena odvolacím soudem k dalšímu řízení, provedl v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu další rozsáhlé dokazování. Poté vzal za prokázáno, že stěžovatel neposkytl žalovaná plnění za užívání nemovitostí, včetně úhrad za služby. Oba (stěžovatel i úpadce), tehdy jako podnikatelé, byli povinni evidovat všechny své platby a jejich evidovaná vzájemná plnění, v účetnictvích obou, odpovídají.
Krajský soud Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudek okresního soudu potvrdil. Návrh stěžovatele na doplnění znaleckého posudku označil jako nedůvodný, neboť z tohoto posudku vyplývá, že znalec provedl porovnání účetnictví M. K. a stěžovatele, vzájemně účtovaných plateb a jejich proplacení. Stěžovatel neprokázal, že by žalovaná pohledávka, vůči němu uplatněná, zanikla splněním nebo započtením.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, neboť nebyly splněny předpoklady uvedené v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle názoru dovolacího soudu stěžovatelem vznesené argumenty nemohly založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí Krajského soudu. Dovolací soud se stručně, jasně a srozumitelně vypořádal se všemi argumenty stěžovatele. Konstatoval, že odvolací soud postupoval ve všech řešených otázkách zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobil kritice rozhodnutí obecných soudů, přijatá v jeho věci. V petitu své ústavní stížnosti ale navrhl pouze zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Jako stěžejní námitku uvedl neprovedení jím navržených důkazů. V ústavní stížnosti uvedl v podstatě tytéž argumenty, jako předtím v odvolání i dovolání. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout až za situace, kdy dojde k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Ústavní soud se tedy nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala.
Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení nelze než konstatovat, že obecné soudy na základě velmi rozsáhlého dokazování správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ty jsou v souladu nejen s obecným právem, ale lze je považovat i za ústavně konformní. Stěžovateli se dostalo i řádného odůvodnění, proč jím navržené důkazy nebyly provedeny. Nejvyšší soud, s odkazem na svoji judikaturu i judikaturu Ústavního soudu, přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu a za jakých podmínek nemají soudy povinnost provést každý v řízení navržený důkaz. Jinými slovy skutečnost, že soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, nevedla v projednávané věci k porušení základních práv a svobod stěžovatele, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 ani čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ani čl. 96 Ústavy ČR a Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu