ECLI:CZ:US:2010:1.US.2393.10.1
sp. zn. I. ÚS 2393/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. T., zastoupeného JUDr. Milošem Bláhou, advokátem se sídlem Praha 8, Zenklova 117, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1105/2009, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2009, čj. 3 To 39/2009 - 984, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2008, čj. 50 T 2/2008 - 884, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností T. T. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro údajné porušení čl. 4 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Trestný čin spáchal tím, že jako předseda občanského sdružení Středisko Služeb Kupónové Privatizace, jež nebylo obchodníkem s cennými papíry, které v písemném styku formou zpracování dopisů budilo dojem propojenosti se Střediskem cenných papírů, oslovil akcionáře obchodních společností KABELOVNA Děčín - Podmokly, a. s., II. EPIC Holding, a. s., a ŠTI Holding, a. s. Nabízel jim vyzvednutí listinných akcií a následný odkup, resp. bezúplatnou úschovu a úplatnou poradenskou činnost za účelem zhodnocení akcií. Tím získal do držení a správy cenné papíry v odhadované ceně 15,870.072,- Kč. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zkušební dobou dvou let. Současně mu byl uložen trest zákazu podnikání v oboru obchodování a jiného nakládání s cennými papíry na dobu čtyř let.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je opakovaná polemika s právními závěry obecných soudů, ve které stěžovatel prosazuje své vlastní hodnocení provedených důkazů, své právní závěry a z toho pak následně konstruuje porušení svých ústavně zaručených práv.
Na základě provedené lustrace a srovnání návrhů stěžovatele podaných v jeho trestní věci u Ústavního soudu bylo zjištěno, že v této ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil stejnou argumentaci (vyjma tvrzení o údajném pochybení Nejvyššího soudu v důsledku nepoužití pozdější trestněprávní úpravy), jako v ústavní stížnosti ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2185/09, kterou podal ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání. Ta směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2009, čj. 3 To 39/2009 - 984, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2008, čj. 50 T 2/2008 - 884, tedy proti stejným rozhodnutím, jako tato ústavní stížnost. Druhý senát Ústavního soudu označenou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 8. 1. 2010 poté, co shledal závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího ústavně konformními.
S ohledem na totožnost projednávané věci (stejná rozhodnutí a totožná argumentace) Ústavní soud neshledal důvody se od závěrů učiněných v označeném usnesení odchylovat a v plném rozsahu na ně odkazuje. Pro úplnost se podotýká, že tatáž argumentace byla i předmětem dovolání, s níž se odpovídajícím způsobem vypořádal i Nejvyšší soud, v záhlaví označeným odmítavým usnesením. Ten se m.j. zabýval i argumentem stěžovatele, zda pozdější zákonná úprava o podnikání na kapitálovém trhu byla pro něj příznivější či nikoli. Dospěl k odůvodněnému závěru, že provedená novelizace zákona v době projednávání a rozhodování v dané trestní věci není pro stěžovatele příznivější (str. 25 - 26 usnesení), čímž efektivně napravil případná předchozí pochybení soudů nižších stupňů, jež se, podle názoru stěžovatele, danou problematikou nezabývaly.
Jako zjevně neopodstatněnou lze hodnotit i námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud porušil čl. 40 odst. 6 Listiny, neboť v řízení o dovolání nerozhodl podle nového trestního zákoníku, který je údajně pro stěžovatele příznivější. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že ustanovení o časové působnosti trestního zákona (čl. 40 odst. 6 Listiny, resp. §16 odst. 1 TrZ a nově §2 odst. 1 trestního zákoníku) nebylo možno ve stěžovatelově případě aplikovat, neboť uvedené pravidlo lze použít pouze v rámci řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno. Trestní řízení vedené proti stěžovateli bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 30. 3. 2009, tedy ještě před účinností nového trestního zákoníku. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti již pravomocnému rozhodnutí, proto Nejvyšší soud při projednávání dovolání přistupuje k přezkoumání a posouzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí i předcházejícího řízení podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného pravomocného rozhodnutí, popř. v době, kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo. Pouze v případě zrušení vadného rozhodnutí, je-li nutno učinit rozhodnutí nové, postupuje Nejvyšší soud nebo soud, jemuž je věc přikázána, podle skutkového i právního stavu, který je tu v době nového rozhodování (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, komentář, díl II., 5. vydání, C.H.Beck, 2005, str. 2075; Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo procesní, Eurolex Bohemia Praha 2002, str. 489, 493).
Rovněž není správné tvrzení stěžovatele, že skutek, za který byl odsouzen, není podle nového trestního zákoníku trestným činem. Již pouhým srovnáním lze zjistit, že jednání, za něž byl stěžovatel odsouzen, posuzuje nový trestní zákoník v §248 přísněji než předchozí trestní zákon. Navíc, pokud by skutek, za který byl stěžovatel odsouzen, nebyl podle nového trestního zákoníku trestným činem, rozhodl by soud prvního stupně z úřední povinnosti, v souladu s §419 trestního zákoníku, o nevykonání uloženého trestu.
Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by dokládaly tvrzení o porušení jeho základních práv a pouze zopakoval námitky, které byly použity již v průběhu soudního řízení, včetně předcházejícího řízení před Ústavním soudem. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že účelem právního zastoupení je zaručit vysoký stupeň kvality návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatelem požadovaný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů není v dané věci namístě. Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces totiž negarantuje právo na úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele, ale znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, tak jako tomu bylo v projednávané věci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu