ECLI:CZ:US:2010:1.US.2420.10.1
sp. zn. I. ÚS 2420/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Josefem Jurčou, advokátem se sídlem Opava, Masarykova tř. 27, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2010, čj. 11 Co 140/2010 - 137, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 12. 2009, čj. 7 C 241/2007 - 110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jejich vydáním mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele obecné soudy obou stupňů na základě libovůle nevzaly v úvahu zákonnou úpravu a judikaturu Nejvyššího soudu a svými rozhodnutími způsobily stěžovateli škodu značného rozsahu, kterou vzhledem k promlčení nebude moci již odstranit.
Z obsahu připojených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud zamítl žalobu stěžovatele, proti třem žalovaným, na určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o změně stanoveného rozsahu SJM. Soudy obou stupňů se zabývaly především otázkou existence naléhavého právního zájmu na straně stěžovatele, která je jedním ze základních předpokladů úspěchu určovací žaloby podle §80 OSŘ. Existenci svého naléhavého právního zájmu stěžovatel dokládal tvrzením, že mu prvý žalovaný dluží cca 15 000 000,- Kč, o které se dosud vedou spory, a proto se úmyslně zbavuje svého majetku. Tím vystavuje stěžovatele nebezpečí škody, neboť mu znemožnil uspokojení jeho (zatím sporných) pohledávek. Odvolací soud, s odkazem na dosavadní judikaturu, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že naléhavý právní zájem na určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce ohroženo, nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Obavu stěžovatele z toho, že nebude moci v budoucnu uspokojit své finanční nároky vůči žalovanému, který se zbavil svého majetku, nelze zaměňovat za obavu z porušení práva nebo z právní nejistoty v právním vztahu, jak předpokládá ustanovení §80 OSŘ. Vzhledem k uvedenému odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
II.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a argumentů obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s výkladem podústavního práva, učiněným obecnými soudy. Argumenty stěžovatele míří k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr než obecné soudy. Ústavní soud k takto pojaté argumentaci uvádí, že s ohledem na ústavní vymezení svého postavení je jeho úkolem ochrana ústavnosti. Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může, pokud shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud se nezabývá ani přehodnocováním právních závěrů obecných soudů. To mu přísluší pouze za situace, kdy by rozhodováním obecných soudů byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před obecnými soudy a rozhodnutí z těchto řízení vzešlých a dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Podrobně se zabývaly argumenty stěžovatele, které opětovně předkládá i v ústavní stížnosti, a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Závěry obecných soudů jsou ústavně zcela konformní. Stěžovatel tedy neprokázal porušení základních práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jednalo pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
III.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu