ECLI:CZ:US:2010:1.US.2505.10.1
sp. zn. I. ÚS 2505/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2010, čj. 19 Co 44/2010 - 135, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí, vydaného v řízení o nařízení exekuce, v němž stěžovatel vystupoval na straně povinného. Vydáním napadeného rozhodnutí měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Podle stěžovatele Městský soud v Praze nařídil exekuci, aniž by oprávněný doložil řádný a vykonatelný exekuční titul. Exekuce byla nařízena na základě ověřených kopií listiny, které nejsou veřejnými listinami a nesplňují předpoklady stanovené právními předpisy. Řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, bylo zatíženo i dalšími procesními vadami. Odvolací soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele, rozhodoval bez nařízení jednání a při svém rozhodování vycházel z důkazu, který změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neodůvodňoval.
Zmíněným usnesením ze dne 26. 3. 2010 Městský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 2009, čj. 36 Nc 908/2007 - 98, tak, že nařídil, podle rozsudku Prvního občanského soudu, Federálního švýcarského soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 4 C 60/2004/frs, exekuci na majetek stěžovatele, k uspokojení pohledávky oprávněného, ve výši 17.000,- švýcarských franků.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatele o nedostatku exekučního titulu v předmětném exekučním řízení. V ústavní stížnosti nepředložil žádnou argumentaci, která by věc jakkoliv "posunula" do ústavně právní roviny.
Ústavní soud prostřednictvím své judikatury již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Po prostudování napadeného rozhodnutí ve světle argumentů obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že v rozhodnutí odvolacího soudu nenašel pochybení, která by svědčila o porušení základních práv stěžovatele. Městský soud v Praze se důkladně zabýval způsobilostí zmíněného exekučního titulu, jakož i dalšími podmínkami pro nařízení exekuce. V odůvodnění svého usnesení srozumitelně objasnil, že soud prvního stupně pochybil, pokud návrh na nařízení exekuce zamítl z důvodu neprokázání právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu, aniž by oprávněného vyzval, podle §39 exekučního řádu, k doložení potvrzení o právní moci vykonatelnosti a poučil jej o následcích nesplnění takové výzvy. Odvolací soud se také podrobně zabýval otázkou uznání a výkonu předloženého exekučního titulu na základě příslušných ustanovení Úmluvy mezi republikou Československou a Švýcarskem o uznání a výkonu soudních rozhodnutí č. 23/1929 Sb. a vnitrostátních procesních předpisů. Ústavní soud nemá, co by odvolacímu soudu v tomto směru vytknul a v dalším jen odkazuje na odůvodnění jeho usnesení.
Ústavní stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze je přesvědčivé a srozumitelné, není svévolné a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán žádný rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud tedy neshledal, že by se odvolací soud dopustil porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je řádně a pečlivě odůvodněno, je vydáno v souladu s principy hlavy páté Listiny. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
III.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nebylo vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť ten má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu